Silniční sedla v Dolomitech 2011

Krátká cyklistická dovolená na závěr sezóny v italských Dolomitech spojená s přejezdem slavných silničních sedel s výškou kolem 2000 m n.m.. Téměř jako na slavném Giro di Italia, ale výrazně pomaleji.

1. den, 8.9.2011, cesta do Itálie

Celkem nás jelo šest, rozdělili jsme se do dvou aut. Na cestu jsme vyrazili brzy ráno, kolem 5. hodiny. Jeli jsme po dálnici okolo Vídně, Linze, Insbruku a přes Brennerský průsmyk do Itálie. Z Italských hranic to byly ještě asi dvě hodinky cesty, část po dálnici a část již po úzkých silničkách.
Večer jsme se ubytovali v kempu v Colfoscu, rodiče měli objednanou chatku a já s Katkou jsme si vzali stan. Stan jsme si mohli postavit hned u chatky, takže jsme to neměli daleko.

2. den, 9.9.2011, okruh okolo Sella Rondy

Dnes nás čekal přibližně 5O km dlouhý okruh okolo masivu Sella Ronda. Rozhodli jsme se jet po směru hodinových ručiček. Začali jsme mírným sjezdem do Corvary a odtud jsme již začali stoupat na první sedlo na naší trase. Bylo jím 1875 m n.m. vysoké Passo Campolongo, převýšení z Corvary činilo cca 3OO m. Stoupání je v první části tvořené pěknými serpentýnami, druhá polovina je již vedena přímo do kopce, ale sklon není prudký. V sedle jsme se vyfotili u cedule, zašli jsme si koupit samolepky a čekal nás sjezd do Arraby. Opět přibližně 300 m, ale směrem dolů. Na sjezd jsme si vždy museli vzít vestu a natáhnout rukávy, na výjezd šlo vše zpět do batohu.
Druhé sedlo na naší trase bylo Passo Pordoi. Campolongo bylo oproti němu pouze na rozjetí, výškový rozdíl již dosáhl kolem 650 m na délce 9 km. Serpentýny začínají přímo v Arrabě a každá zatáčka je číslována a je zde i údaj o aktuální nadmořské výšce. Ze začátku to moc povzbudivé není, ale ke konci když chybí jen 5 serpentýn a 100 výškových metrů je to hned lepší. Sklon je celou dobu stoupání téměř konstantní, nejsou zde problematické prudké pasáže a jede se dobře. Na vrcholu ve výšce 2239 m je opět několik restaurací a obchodů se suvenýry, opět kupujeme samolepku, oblékáme se a sjíždíme směrem do Canazei. Nesmíme však sjet až dolů, ale pouze na křižovatku odkud budeme stoupat do dalšího sedla. Ztratíme opět pouze asi 400 výškových metrů.
Následuje výjezd na Passo Sella, který není nijak dlouhý, ale je oproti ostatním dnešním výšlapům prudší. Serpentýny na které jsme byli zvyklí se nacházejí až v horní části. Sedlo má nadmořskou výšku 2241 m n.m. a stává se tak (velice těsně) nejvyšším bodem našeho dnešního výletu. V restauraci si dáváme malý oběd a opět sjíždíme na další křižovatku, kde začíná dnešní poslední výjezd na Passo Gardena. Opět ztrácíme přibližně 400 m, které si pěkně vyšlapeme.
Poslední stoupání je již rutina, navíc je v prostřední částí vložena 2 km dlouhá odpočinková rovinka (jedinná dnešní část po rovině). Za chvíli jsme v sedle ve výšce 2137 m n.m. a čeká nás poslední, cca 10 km dlouhý sjezd do kempu.
Na okruhu okolo masivu Sella Rondy se každoročně koná akce Sella Ronda Bike Day, kdy je tento cca 55 km dlouhý okruh uzavřen pro motoristickou dopravu a je dán směr jízdy pro cyklisty. Na tuto akci se letos na začátku července sjelo přes 18 000 cyklistů!
Dnes jsme najeli 55 km a nastoupali jsme přibližně 1750 výškových metrů a překonali 4 silniční sedla.

Samolepky z projetých sedel

3. den, 10.9.2011, Passo Valparola - Passo Falzarego - Passo Giau - Passo Campolongo

Dnešní etapa bude o poznání náročnější, čeká nás více kilometrů i více nastoupaných metrů. Z kempu vyrážíme do Corvary a poté do městečka La Villa Stern. Zde začíná dlouhé stoupání na Passo Valparola s nadmořskou výškou 2168 m n.m., výškový rozdíl je 700 m je rozdělen do 12 km. Toto stoupání střídá mírnější části s prudšími a občas je potřeba změnit tempo. Klasických serpentýn je pouze pár v horní části stoupání. V sedle se opět nachází restaurace a také muzeum s tematikou 1. světové války (zákopy a pod.).
Následující Passo Falzarego (2117 m n.m.) je nejsnáze dosažitelným sedlem v Dolomitech, alespoň tedy ze sedla Valparola :-). Jedná se asi o půlkilometrový mírný výjezd a poté kilometrový sjezd přímo do sedla. Z dalších nástupních míst (Cernadoi, Cortina) je stoupání již obtížnější, ale také nepatří díky serpentýnám mezi ty neobtížnější. Ze sedla Falzarego rodiče pokračovali zpět do Corvary (přes Cernadoi, Arrabu a Passo Campolongo) a já s Katkou jsme zařadili ještě Passo Giau.
Na rozdíl od rodičů nesjíždíme z Falzarega na západ, ale směrem na východ na Cortinu d\'Ampezzo. Opět není nutné sjíždět až dolů, ale dá se odbočit v místě zvaném Pocol na Passo Giau. Samotné stoupání patří k těm těžším, výškový rozdíl 700 m je rozdělem na cca 9 km. V některých částech je stoupání prudší, ale dalo se vyjet. Horní část stoupání je již vedena po loukách (podobně jako na ostatních sedlech), v okolí se pasou krávy a ovce. Výhledy jsou fantastické, ze všech navštívených sedel se nám Passo Giau (2236 m n.m.) líbilo nejvíce. Sjezd patří také k těm náročnějším, místy je větší sklon a brzdy dostávají pořádně zabrat. Projíždí se i několika galeriemi.
Dále jsme pokračovali po silnici vedoucí ve svahu vysoko nad údolím. Mysleli jsme si, že to bude skoro po rovině, ale nebyla to pravda. Hned od křižovatky se začalo opět stoupat a tak to bylo pár kilometrů až k vyhlídce Belveder. Z vyhlídky je krásně vidět Caprile pod námi a údolí k Passo Fedaia, které máme v plánu později. Od vyhlídky jsme opět sjeli na další křižovatku po které jsme opět začali stoupat na Cernadoi, kde se připojuje silnice z Passo Falzarego. Z tohoto místa je to už do Arraby téměř po rovině. Překonání Passo Campolongo mezi Arrabou a Corvarou již nebylo tak problematické, protože jsme věděli do čeho jdeme (spíš jedeme).
Dnes jsme s Katkou najeli 88 km a nastoupali kolem 2200 m.

Samolepky z projetých sedel

4. den, 11.9.2011, pěší výlet z Corvary

Pro regeneraci jsme zařadili jeden den s pěším výletem po okolí Corvary. Vyjeli jsme kabinovou lanovkou na Crep de Mont a odtud jsme pokračovali po stezce č. 458 kolem jezera Boé na chatu Franz Kostner. Zde se nám již ukázala kamená hradba tvořená téměř kolmými stěnami okolních kopců. Trasu jsme protáhli až podél těchto skal (na které jsou vedené via ferraty) a obloukem po trase č. 464 jsme se dostali opět na horní stanici lanovky. Po krátkém obědě jsme již zamířili zpět do kempu po trase č. 463.

5. den, 12.9.2011, Passo Pordoi - Passo Fedaia

Jako cíl dnešní etapy jsme zvolili poslední sedlo v blízkém okolí s výškou přes 2000 m, které nám chybělo do sbírky. Je jím Passo Fedaia přímo pod masivem Marmolady. Aby se dal vytvořit pěkný okruh tak je však potřeba překonat i další sedla. My jsme zvolili trasu z Arraby (sem jsme se přesunuli autem) přes Passo Pordoi do Canazei a přes Passo Fedaia do Caprice.
Stoupání na Passo Pordoi jsme již znali, pojali jsme ho tedy jako krátký sprintík a za 45 minut jsme byli nahoře :-). Sjezd byl tentokrát delší a sjeli jsme až do Canazei. Šlapat Passo Pordoi z této strany a úplně odspodu musí být opravdu zážitek (výškový rozdíl téměř 800m). Výjezd na Passo Fedaia (2057 m n.m., výškový rozdíl cca 600 m) nebyl nijak náročný, v horní části bylo pár galerií a závěr před hrází byl dokonce v asi 300 m dlouhém tunelu. Dalšími galeriemi se projíždí podél břehu nádrže, která se v sedle nachází. Podle popisu v průvodci je sjezd do Caprile prudký a v jedné rovinaté a přehledné části se dá prý dosáhnout rychlosti přes 100 km/h. Nám však začalo drobně pršet a tak z rychlého sjezdu nakonec nic nebylo a byli jsme rádi, že jsme se nějak dostali dolů. Sjezd v dešti na úzkých pláštích v serpentýnách opravdu nebude mou oblíbenou kratochvílí. Slabší výkon silničních brzd umocněný neustálým přílivem vody a sklonem kolem 15 procent prodloužil brzdnou délku na závratnou délku, místy jsem měl pocit že to snad ani neubrzdím. Ale serpentýny ve vrcholové části jsou opravdu luxusní, v tomto klesání ztratíte téměr 1000 m nadmořské výšky. Z Caprile je to již kousek do Arraby. Ten kousek znamená vyjet asi 300 výškových metrů z údolí. Já jsem si etapu prodloužil ještě o přejezd z Arraby do Corvary přes Passo Campolongo. Ostatní jeli z Arraby autem.
Dnes jsem měl na tachometru 89 km a nastoupal jsem asi 2000 m, ostatní měli o 10 km a 300 výškových metrů méně.

Samolepky z projetých sedel

6. den, 13.9.2011, cesta domů

Ráno jsme sbalili všechny věci, zaplatili za kemp a vydali se domů. Cesta trvala opět kolem 11 hodin a jeli jsme stejnou trasou přes Brennerský průsmyk a Innsbruck.

Silniční sedla

V oblasti Dolomit je silničních sedel spousta. Vždy propojují jednotlivá údolí, ty nejvyšší dosahují výšky přes 2200 m n.m.. Důležité však je, z jaké výšky do sedla stoupáte. Jako dobré výchozí místo lze označit třeba Arrabu (cca 1600 m n.m.), horší už je Canazei. Trasy lze mnohdy naplánovat tak, aby se nesjíždělo úplně do údolí a dá se tak ušetřit výrazné stoupání. Pěkným příkladem je okruh okolo Sella Rondy.
Jezdí se na silnicích s dobrým povrchem za běžného provozu. V době naší návštěvy byl provoz celkem silný, nejvíce bylo motorek. Sedla jsou totiž častým výletním cílem a pro motorkáře jsou několikakilometrové serpentýny přitažlivé. Autobusů nejezdí příliš, což je dobře. V úzkých serpentýnách je problém se s nimi vyhnout. Rychlosti automobilů nejsou závratné (do kopce se jede na druhý, popř. třetí rychlostní stupeň) a z kopce je mnohdy cyklista rychlejší než auto. Motorky jezdí rychleji. Všichni řidiči však byli ohleduplní a s předjížděním nebyly problémy. Sedla jsou velice často zdolávány i cyklisty, takže je možné si porovnávat rychlost s člověkem o dvě serpentýny výše.
Typická silnice do sedla má od 8 do 12 km a stoupání dosahuje v průměru kolem 7 %. Místy je sklon větší a dosahuje kolem 12 %. Jsou však i vyjímky (Fedaia od východu), kde je stoupání i přes 15 %. Díky serpentýnám je však vše sjízdné a trasa dobře ubíhá. Některá sedla mají i číslované zatáčky (od Arraby na Passo Pordoi je jich 35) a někdy je v každé serpentýně i údaj o nadmořské výšce. Dále je zde upozornění na překonání výšky 2000 m n.m..
Lze doporučit silniční kolo s lehčími převody. Osobně jsem měl nejlehčí převod 39/23 a potřeboval bych tak ještě o dva stupně lehčí převod. V podstatě jsem zařadil nejlehčí převod na začátku kopce a na ten jsem jel celou dobu, v prudších místech jsem musel stoupnout do pedálů. Katka má na silničním kole i třetí převodník a největší pastorek má s 26 zuby, takové problémy jako já neměla. Před cestou je dobré zkontrolovat i brzdy, ve vybržďování serpentýn totiž poznají záběr jako nikdy.
V sedle bývá vždy nějaká restaurace, kde se dá pojíst nebo si dát kafe. V obchodě se suvenýry je možné zakoupit samolepku s názvem sedla a jeho nadmořskou výškou.
Na sjezd si nezapomeňte přibalit tenkou skladnou bundu, rukávky a nákoleníky. Přece jen se pohybujete ve výškách kolem 2000 m n.m. a sjezdy jsou dlouhé. Mnohdy je samotný sjezd horší než výjezd nahoru, od neustálého brždění bolí ruce, je zima a je nutné dávat pozor na díry (i když povrch vozovky je většinou kvalitní).
Do této oblasti občas zavítá i Giro d\'Italia. V roce 2011 vedla 15. etapa přes Passo Giau (nejvyšší bod celého Gira) a Passo Fedaia (jelo se z východní prudké části). Pěkně se to pozná podle čerstvých nápisů na vozovce. V tuto chvíli je člověk i rád, že se nemusí živit jako profesionální cyklista. Při výjezdech jsem si totiž říkal, že na takovou dovolenou mě už nikdo nikdy nedostane (takže příští rok znovu, jo…).

Samolepky z projetých sedel

Ubytování

Nabídka ubytování je bohatá, a je možné si v požadované kategorii vybrat. My jsme byli ubytováni v kempu v Colfoscu, já s Katkou ve stanu a rodiče s přáteli měli objednanou chatku pro 4 osoby. Vybavení kempu odpovídalo italskému standartu, pěkné sprchy, umývárna, pračka, sušička, sušárna, obchod. Na recepci se dalo vždy večer objednat na ráno čerstvé pečivo. Prostě vše, na co si jen vzpomenete. Za dvě osoby ve stanu na pět nocí jsme platili kolem 125€.
Další kemp se nachází v Canazei, více kempů je potom v Cortině d\'Ampezzo. Předpokládám, že všechny budou mít podobnou úroveň a asi nešlápnete vedle.

Autor: Roman	Počet zobrazení: 3424 x
Vloženo: 5.2.2012	Upraveno: 11.2.2012