Naše druhá cesta na Madeiru, tentokrát s přáteli, ubytováním a pronajatým autem. Takže více na pohodu s jednodenními výlety. Jen kdyby tak nefoukalo a letadla neměly takové problémy s přistáním...
Odjezd 12.4.2018 22.30 z domu, cesta přes Mohelnici a Hradec proběhla v pořádku, příjezd do Prahy na hlídané parkoviště cca v 03.00, odkud nás ihned odvezli na letiště.
Odlet 6.40 letadlem Ryanair, naše příruční zavazadla byla naložena po kontrole na gatu na vozíky a uložena do zavazadlového prostoru letadla (dle nových podmínek Ryanairu), s sebou na palubu je možno si vzít pouze malinkaté zavazadlo a normální kabinové dle zvyklostí je pak za příplatek.
Přílet do Londýna na čas, čekáme na naše letadlo na Madeiru, pozorujeme cvrkot.
Odbavení a odlet v 11.15 v pořádku, letíme s Jet2. Let je příjemný, začínáme nabývat dojmu, že se nám Jet2 snad i líbí. Po 4,5 hodinách letu se blížíme k ostrovu, už jej vidíme, přelétáme Sao Laurenco, náklon a otočka k ranveji už není tak příjemná. Je vidět, že silně fouká. Letadlo se propadá a skoro mává křídly. Přiblížení k dráze, propad. Nevyjde to, takže čumák nahoru a zkusíme to znovu. Někteří cestující blednou a hledají blicí pytlíky. Není to příjemné ani pro nás, kteří už jsme zde jednou přistání absolvovali a mysleli jsme si, že to bylo hrozné. V porovnání s dnešním dnem to však bylo úplně v klidu. Takže druhý pokus, otočka k dráze, propad, kymácení, propad… Letadlo se dotklo koly dráhy, hurá sedíme!!! Dotkli jsme se koly, ale příliš pozdě na bezpečné dobrždění, takže čumák nahoru a odlétáme na letiště vedlejšího ostrova Porto Santo, kde sice taky fučí, ale přistání tady není tak riskantní. V letadle si cestující povídají, že začátkem tohoto týdne se něco obdobného stalo taky, dokonce letadlo bylo nuceno odletět na Tenerife a zkusit přistát další den… No to snad ne!!! Je sice pátek třináctého, ale takovou smůlu mít nemůžeme. Někteří cestující nevydrželi s nervama a opouští letadlo s nápadem, že pojedou raději lodí. Nevím, zda bude loď ve vlnách vhodnější volbou pro rozbouřené nervy a žaludky. Nicméně tento jejich nápad s sebou nese vyložení všech zavazadel ze zavazadlového prostoru, jejich odvoz do letištní haly, aby si mohli vzít ta svá a zase naložení zbylých zavazadel zpět. Toto jejich rozhodnutí nás stálo skoro 1,5 hodiny postávání na letišti… Nervozita stoupá, nikdo neví co bude. Pilot všechny uklidňuje, že to zkusí znovu, že kolem sedmé se má začít vítr uklidňovat. Roman píše na ubytování, že budeme mít zpoždění, pan Nelio je ale vklidu a chápe to. Jak jinak taky. O půl sedmé to vypadá na odlet a opravdu, odlétáme, opět vyhlížíme ostrov a Sao Laurenco, opět náklon a otočka k přistávací dráze… A hurá, klesáme, sedíme… Skoro je slyšet jak si i pilot oddechl. Důchodci tleskají a jásají, všechno dobře dopadlo. Máme 4,5 hodiny zpoždění. Ale co, hlavně že jsme tady. Teď rychle pro auto… No, zas tak rychle to není, trvá to a čas běží… Snad stihneme ještě koupit něco k jídlu. Dostali jsme Seat Ibiza, je celkem fuk, v čem budeme jezdit, ale už je skoro 21 hodin. Obchody už jsou samozřejmě zavřené, tak jdeme v Machicu aspoň na pizzu, těstoviny, kafe a pivo. Na ubytování do Santany jsme díky navigaci trefili bez chyby, vítá nás Nelio, hoch asi 35 let, moc příjemný. Ukázal nám ubytování, nalil vítacího panáka a nabídl pomerančové sušenky. Má pro nás připraveno také tradiční víno, chléb a máslo. Hurá, ráno nebudeme o hladu!!! Jdeme spát, v pokojích je vlhko a zima. Ale pro vysvětlenou, vlhko je tu skoro pořád díky vysoké vlhkosti vzduchu.
Ráno vstáváme pozdě, protože jsme byli unaveni z cesty, není se co divit. Nakoupíme si v místním supermarketu, který je otevřen denně, i o víkendu, což je příjemné zjištění. Zhruba kolem 10.30 odjíždíme na výlet do vesnice Ribeiro Frio, kde je v tuto dobu už asi milion turistů, aut a autobusů. Místo na parkování jsme celkem našli, skoro všichni ti turisté naštěstí míří na vyhlídku Balcoes, která je odsud asi 1,5 km. My ale máme jiný cíl, procházku kolem levády směrem na Portelu. Je hezky, květiny začínají kvést a vonět, ale oproti naší poslední návštěvě, kdy jsme tu byli koncem května, je květena ještě dost skromná. Nicméně procházka je to příjemná a nenáročná, i když celkem dlouhá. Před Lamaceiros dáme sváču a točíme to zpět. U malého vodního díla, kde se míjí a stékají levády se vydáváme po cestičce do prudkého kopce, jdeme podél bystré levády až k jejímu počátku u strmého potoka. Odtud už mimo vodu pořád do kopce až na náhorní plošinku nad Ribeiro Frio, kde se pasou stáda oveček. Jsou krásné, různě barevné, pruhované a flekaté podle toho jak se kříží mezi sebou… Projdeme přes pastviny a klesáme po prastaré cestě zpět k Ribeiro Frio až k místu, které slouží jako tábořiště (tady jsme při první návštěvě Madeiry spali, hezká vzpomínka). Ještě si zaběhneme na vyhlídku Balcoes, miliony turistů ji právě opouštějí, takže máme možnost okusit ten luxus, kdy jsme tu sami jen s žebrajícími ptáčky… Takoví madeirští vrabci. Z vyhlídky hledíme na hydroelektrárnu a protější kopce a opět vzpomínáme, jak jsme se tudy drápali do kopce, vidíme i lesáckou budovu, u které jsme spali předtím, než jsme se vydali do hloubi dlouhatánského tunelu napříč ostrovem… Ale to už bylo. Výhled je krásný, začínají se tahat mraky, nádhera. Z Ribeiro Frio odjíždíme serpentinami dolů a cestou se zastavujeme v kavárně Zeca na kávičku (opět příjemná vzpomínka, i tady jsme už dříve byli). V Santaně jsme si uvařili večeři, dali nutné pivo a kujeme plány na další den.
Vysvětlivka k pivu - v marketu jsme si koupili pivo v lahvích, které mají objem 0,2 l, takže když říkáme, že jsme si dali pivo, znamená to 2-3 lahvičky. Je to úsměvné, ale aspoň nezteplá.
Vstáváme relativně brzy, po snídani odjíždíme v 7.30 směrem na Achada Teixteira. Na parkovišti nikdo není a my vyrážíme směrem na Pico Ruivo. Je chladno a pofukuje, ale sluníčko slibuje hezký teplý den a výhledy. Na vrcholu Pico Ruivo jsme sami jen s místním vrabcem, krásný pocit a výhledy jsou přímo úchvatné. Hledíme do okolí, jako bychom tu byli poprvé. Nutno však dodat, že při první návštěvě tohoto krásného vrcholu jsme tu taky byli sami, jenže byla mlha, přes kterou bylo vidět tak akorát na zábradlí… Dnes je však jinak, což si náležitě užíváme. Dál míříme klasickou trasou na Pico Arreiro. Není to daleko, ale cesta je vcelku náročná, vede nahoru dolů, po schodech i tunely… ale výhledy jsou krásné a stojí za to. Cestou samozřejmě míjíme mraky lidí v protisměru, předcházíme mraky lidí v našem směru. Je to holt doporučený a jeden z nejvyhledávanějších výletů. Na Arreiru je blázinec, miliony lidí, kteří se tu vyvezou auty a autobusy, zajdou kousek na vyhlídku, obsadí bufety, ve kterých vyhrává živá peruánská hudba, prostě šílené. Svačíme ve 12 hodin, odpočíváme a kolem 12.25 opouštíme mumraj a vyrážíme zpět. Zpáteční cesta je stejná, ale uteče vcelku velmi rychle i s krásnými výhledy. Pod Ruivem jsme 14.05, půl hodinky počkáme na Radka s Aničkou a společně pak jdeme k autu. Sjedeme do Santany, nakoupíme a přemýšlíme co s načatým odpolednem. Katku začíná bolet svalový úpon na levé holeni, to není dobré. K odpolední vycházce jsme si vybrali místo, které se jmenuje Sao Jorge, podle mapy je tu koupání, které chceme zkusit, i když po první zkušenosti s místním mořem už z dřívějška víme, že koupání v Alantiku se podobá spíše pobytu v pračce. K našemu údivu je koupací místo krásné, je to vlastně přehrazená řeka před zaústěním do moře, čímž vznikl krásný dlouhý bazén se sladkou vodou. Za kamennou hrází burácí moře a valí se vlny. Nikdo tu není, neodoláme a jen tak šupneme do té krásné vody, kupodivu není ani moc studená, je to velice příjemné. Poplaveme si a po usušení se vydáváme na procházku kolem útesů po staré rybářské cestě, kterou se rybáři denně vydávali k přístavišti chráněnému zčásti skálou. Stará kamenná cesta místy mizí, místy je stržená, ale výhledy jsou krásné a rozvlněné moře úchvatné. Na konci cesty jsou ve skále ukotvené dřevěné lávky, po kterých se dá dojít až nakonec útesu ke schodům vedoucím tam, kde kdysi kotvily rybářské bárky. Jenže na dřevěné lávky se dá dostat jen velmi nesnadno, protože cesta je před nimi stržená, lezení po skalní hraně necháme raději ještěrkám. Krásný zážitek, doporučujeme!!!
Po návratu na ubytování večeře, piva, štamprle madeirského vína a plánování dalšího dne. Katku noha stále bolí, ale dá se to vydržet, takže uvidíme.
Ráno vyjíždíme velmi brzy, protože chceme být na Ruivu před východem slunce. Kolem sedmé nás Radek vysazuje na Achada Teixteira a my klušeme na vrchol. Radek s Aničkou přejíždění do sedla Encumeada a půjdou výlet v opačném směru.
Roman má v klusání na vrchol náskok, jednak jej nebolí noha a navíc potřebuje východ slunce vyfotit!!! Stihne vše na čas, kocháme se ranními výhledy a pak kolem 8 hodiny se vydáváme směrem do sedla Encumeada. Ne že bychom tuto trasu již jednou nešli, ale tehdy byla mlha a vůbec nic jsme neviděli. Jenže dnes je krásný jasný a modrý den, takže znovu a tentokrát i s výhledy. Cesta je dlouhá 11,5 km a vede nahoru dolů, z jedné strany hřebenových skal na druhou. Oproti včerejšímu pochodu v davu lidí jdeme sami, okolní rostliny od posledně dost vyrostly a místy tvoří stinnou buš… Je to jiné než včera, divočejší. Když se buš otevře, výhledy jsou krásné. Stoupáme, klesáme, klikatíme se zprava doleva… a v 10.30 potkáváme v protisměru naše kamarády… Předáváme si klíče od auta a pokračujeme dále. Do sedla nás čeká ještě 1,5 hodinky cesty. Jak se ale přibližujeme k sedlu, začínají se přes něj valit opět mraky a zase nevidíme, co bychom chtěli… Ae občas přeci jen ano, mraky nejsou celistvé a trhají se. V sedle je čas na odměnu - kafe a zmrzlina, Radek s Aničkou stále nevolají, tak se rozhodujeme, že se projdeme kolem levády a koukneme na místa, kde jsme už taky byli a spali. Leváda je plná vody, procházka kolem ní je velmi příjemná a jednoduchá. Dojdeme až k tunelu, kterým se připojuje další leváda a tudy se chystáme projít. Otevíráme batohy abychom si připravili čelovky, když v tu chvíli jsme obklíčeni žebrajícím triem – dvě slepičky a jejich kápo kohoutek – nakukují nám do batohů, kvokají a somrají něco do zobáčku. Je to tak vtipné, žebrající slepice jsme ještě neviděli. Noříme se do tunelu, je vcelku úzký, ale dobře průchodný, čelovka je nutností. Za tunelem pokračuje krásná leváda, klikatá, obrostlá mechem a kapradím. Nádhera. Před dalším tunelem je na levádě obdivuhodné vodní dílo, které stojí za vidění. Ze skály padá vysoký vodopád, jeho voda je jímána do přítoku levády a důmyslnými cestami se spojují, odlehčují, křižují… Klobouk dolů před staviteli levád, které fungují a stejným způsobem jsou využívány dodnes. Od vodopádu se vracíme zpět, projdeme tunelem a opět jsme lustrováni slepicemi. Tentokrát si vyžebrají aspoň kousek hrušky. Z Encumeády sjíždíme směrem k severnímu pobřeží do Sao Vicente a po staré klikaté cestě dále k Santaně. Cestou nacházíme odbočku k majáku, který musíme vidět. Maják je přístupný a za dobrovolné vstupné můžeme po krásném točitém schodišti vystoupat nahoru ke světlu a rozhlédnout se. Velmi příjemný, zajímavý a nečekaný zážitek. Pak jedeme přes Santanu opět do kopců na parkoviště pod Pico Ruivo, kde už čekají Radek s Aničkou. Cestou se ale zatahuje a dokonce i drobně mrholí… Uvidíme co z toho bude. Na vrcholu je ale hezky slunečno, škaredě je jen dole. Odpoledne po večeři se jdeme projít k lanovce na pobřeží, flákáme se uličkami Santany, fotíme si typické domky se slámovými střechami a domů jdeme kolem místní malé levády. Obdivujeme zahrádky plné květin, které jsou u nás k vidění pouze ve vázách květinářství, fascinovaně opět hledíme na množství bílých kal, které jako plevel rostou v každé příkopě, u nás z toho dělají svatební kytice. Je mlžno, vlhko a docela teplo a večer začíná hezky pršet. Vymýšlíme plány na zítra, co kdyby pršelo…
Ráno je ale krásné počasí, azúro a jasno. Tento den se naše plány dělí, ale nejdříve společně jedeme na letiště o půjčovny aut, protože naše auto hlásí nedostatek oleje. Auto je zkontrolováno, olej vcelku rychle doplněn, takže prodleva není až taková. Pokračujeme do Canical ke hřbitovu, kde vystupujeme a Radek s Aničkou míří na Sao Lourenco, na černou pláž a na procházku kolem levády. My jsme to již viděli, dokonce i za hezkého počasí, tak jsme si vybrali pro nás neznámý výlet podél severních pobřežních útesů směrem do Porto da Cruz. První část cesty vede nahoru dolů po hřbetech strmých útesů, cesta je málo chozená a celkem divoká a zarostlá. Nicméně výhledy jsou nádherné a opravdu to stojí za tu námahu. Dojdeme do sedla Boca do Risco, kde se připojuje trasa výletu z Machica, je hezká, vcelku pohodlná a i přes varování z průvodce (Freytag Berndt) není ani trochu nebezpečná. Podle průvodce je to nejkratší cesta z Porto da Cruz do Machica a nosilo se tudy zboží a potraviny z přístavu v Porto da Cruz. Cesta je z části vytesaná do skály a je jištěna zábradlím, ale je dost široká, netřeba se nechat odradit. Výhledy opět krásné. Při konci cesty vidíme Porto da Cruz a moře, které je čím dál více rozvlněné a divoké. Do městečka scházíme podél místních levád vedoucích kolem zahrádek, po cestičkách a schodech až k moři. Katku docela bolí ten úpon a chce si nohu hodit do studené vody, ale při pohledu na moře a prudké vlny by to asi neskončilo jen smočením nohy. V městečku jsou bazény se slanou mořskou vodou, do kterých se prý vlny přelévají, tak snad se vykoupeme tady. Jdeme ke kavárně, u níž jsou bazény a vidíme, že ani tady se nesmočíme. Vlny jsou tak vysoké a divoké, že zalévají nejen bazény, ale i pěší chodník, který vede nad bazény. Ale bazény jsou hezké a když je klidné moře tak koupání zde musí být moc příjemné. No nic, tak nám zbývá zase to kafe a pivo. V kavárně vedle bazénů si Roman dá kávu a koláč a Katka kávu a pivo, každému co jeho jest. Obojí je dobré a uspokojivé, hledíme fascinovaně na obrovské vlny narážející na útesy a valící se do bazénů Už celkem chápeme, proč je dnes zavřeno, neměli bychom odvahu. Vydáme se tedy aspoň směrem na vyhlídku po chodníku nad bazény. Cestu nám překazí zákeřná obrovitá vlna, která nás zaleje a najednou jsme od hlavy k patě mokří i s botami a batohy. Hmmm, úsměvné až na to, že Katka při úhybném manévru ve vlně srazila Romanovi brýle a trochu se poškodily. Ale hlavně, že je máme. Chtěli jsme se koupat? Chtěli. Tak nehudrovat a alou sušit. Útočiště nacházíme ve stínu u kostela, mokré boty a batohy sušíme na slunci na zídce a čekáme na Radka s Aničkou. Po hodince jsou tady a my jedeme do Santany. Na terase si ugrilujeme hambáče, dáme pivka a uvažujeme co dál. Katčina noha vypadá na zánět šlachy. Přichází Nelio se džbánkem poncha, ledem a arašidami a oznamuje nám, že pokud bychom se nezlobili, že by zítra uklidili apartmán a vyměnili ručníky. Nemyslíme si, že je to nutné, ale budiž. I tímto si Nelio u nás získal, jsme zde velmi spokojeni. Sáček s ledem využíváme na chlazení Katčiny nohy, ona zůstává na terase a ostatní vyráží na procházku na nedalekou vyhlídku. Večer dostává Katčina noha jogurtový zábal a klid a mění se plány na další den tak, aby mohla Katka zůstat v klidu na ubytování a nebylo jí líto, že se nezúčastní dalšího výletu. Na další den je tedy vybrán výlet, kde jsme již byli.
Ráno je krásné počasí, modro a jasno a jak bylo napsáno, na výlet vyrážíme pouze ve třech, Katka zůstává se svou bolavou nohou doma a leduje, chladí a jogurtuje a odpočívá, částečně v posteli, částečně na sluníčku na terase. Volného času je třeba využít, tak dopisuje deník…
Ostatní zatím zdolali soutěsky, Radek s Aničkou zvolili pěší trasu do vesnice Ilha a Roman zajel pro Katku a pak společně do Ilha. Kafe v kavárně u kostela bylo dobré, dále pokračujeme do Santany na ubytování. Po večeři jsme ještě zvládli procházku po okolní levádě.
Ráno je zamračeno, odjíždíme po jižním pobřeží do Calhety a odtud do strmého stoupání až na parkoviště s přístřeškem, kterému se říká Garagem. Odtud vede cesta k tunelu dlouhému 800 m, kterým projdeme k levádě vedoucí od 25 fontes. Je mokro, není tu moc lidí a tak se jde celkem dobře, cesta je příjemná. Cestou na 25 fontes začíná pršet, v ústí levády je už skupina lidí a cestou zpět pak za silnějšího deště potkáváme další. Vystoupáme ještě po schodišti k vrchní levádě, jdeme vlevo s vodopádu Risco a zpět až k ústí tunelu, kterým jsme šli ráno. Opět projdeme tunelem, na druhé straně hory je po dešti, ale fouká vítr. Autem vyjedeme na náhorní plošinu Paul da Serra. Je tu ale mlhavo a prší, nic není vidět, tak se po ní jen projedeme kousek směrem na Encumeadu, ale po chvíli obracíme a jedem dolů do Porto Moniz. Cestou dolů se lepší počasí a my se rozhodujeme pro krátký výlet kolem levády do Moinho (v mapě značená jako turistická trasa PR7). Po výlete sjedem do Porto Moniz obhlédnout přírodní bazény. Fouká vítr, mna moři se tvoří obrovské vlny, které bazény zalévají. Stejná situace je také u přírodních bazénů v městečku Seixal. Kdyby moře bylo klidné, bylo by to hezké koupání. Pokračujeme zpět na ubytování, přijíždíme celkem pozdě. Dnes jsme skoro objeli celý ostrov, provoz na silnicích na jihu ostrova je silnější, severní cesta je o poznání klidnější i ve všední dny.
Ráno je po dešti, počasí nic moc, je mlhavo. Odjíždíme kolem deváté po severní cestě opět směrem do Porto Moniz a pak na horu k parkovišti Lamaceiros, kde začíní levada da Ribeira da Janela. Je to velká kapacitní leváda, kolem které vede pohodlná cestička, která je ale po dešti celkem mokrá a blátivá. Místy se trhá mlha a svítí i sluníčko, místy prší. Cestou je 7 kratších tunelů, které jsou průchozí bez problémů, ale pouze s čelovkami. K ústí osmého tunelu, který je dlouhý 2,5 km je to cca 8 km. Tento tunel je ale mokrý, cesta kolem levády je plná vody a průchod by se neobešel bez promočených botů. Otáčíme se tedy zpět a vracíme se stejnou cestou. V průběhu chůze jsme neustále obletováni žebrajícími ptáčky, kteří nejsou plaší a klidně se slétají na kousky chleba na nataženou dlaň. Jsou príma, perou se mezi sebou a štěbetají, je s nimi sranda. Od parkoviště sjíždíme zpět do Porto Moniz a cestou domů zastavujeme ve vesničce Ribeira da Janela. Je tu malé skalní okno a zajímavé skály v moři, o které se tříští vlny. V ústí říčky da Janela je elektrárna, která je zásobována vodou z levády da Janela. Projdeme si i tunel na staré cestě a jedeme zpět do Santany.
Dnes v noci velmi pršelo a foukal silný vítr. Tato situace byla i ráno a tak se povalujeme v posteli a čekáme, co bude. Kolem desáté hodiny odjíždíme autem na jižní stranu ostrova, kde čekáme trochu lepší počasí. Cestou se rozhodujemepro krátký výlet z Camacha kolem levády dos Tornos. Místy prší, místy vysvitne slunce, ale celkově nic moc. Prší a fučí. Leváda je zarostlá, nic moc hezká. Vracíme se k autu a jedeme se podívat na starou silničku do Curral das Freiras. Rádi bychom si ji projeli a podívali se na staré tunely a úzkou klikatou silničku. Ale je zavřená a z vyhlídky Eira do Serrado je vidět, že je poničená popadaným kamením a závaly, vypadá to, že tento stav je tu už delší dobu. No nevadí, aspoň na vyhlídce se trochu projasnilo a je něco vidět. Pokračujeme cestou na Ribeiro Frio, ale za vesničkou Monte jsme zastaveni policií a odkloněni na vedlejší parkoviště, protože se zrovna bude konat automobilový závod do vrchu. No, tak si asi hodinku počkáme než se kluci vyblbnou a ukáží kdo je větší chlap a pak můžeme pokračovat přes Ribeiro Frio a pak dolů do Santany. Dnes žádná dřina, ale jsme z toho více utahaní než z pěší tůry.
Počasí opět nic moc, na severním pobřeží je zataženo a drobně prší. Vyjíždíme autem směrem na poloostrov Sao Lourenco, který je nižší a oblačnost se zde tak nedrží. Udělali jsme si zde krátkou procházku, protože na konci poloostrova jsme byli již při naší minulé návštěvě. Silně zde fouká vítr. Poté jsme se přesunuli do vesnice Marocos, počasí se trochu zlepšilo a umožnilo nám podniknout krátký výlet podél levady do Canisal. Ty již máme sice celou projitou, ale ve vyšších výškách se drží husté mraky, tady je relativně dobře. Po obědě se vracíme na ubytování a vydáváme se na výlet na pobřeží pod Santanou. Výškový rozdíl cca 300 m je možné zde překonat lanovkou. Protože je vše mokré a kameny jsou kluzké, zvolili jsme jednosměrnou jízdu lanovkou směrem dolů. Jednosměrná jízdenka stojí 3 €, obousměrná 5 €, jízda trvá cca 5 minut a z lanovky je pěkný výhled na vodopád padající z útesu k pobřeží. Na úzkém pásu pobřeží pod útesem jsou drobná políčka s banánovníky a vinnou révou. Výstup vede po úzké stezce a končí u horní stanice lanovky. Zpět na ubytování přicházíme s počínajícím deštěm. Poté se rozprší ještě více.
Ráno proběhlo vše podle předem připraveného plánu, cestou na letiště jsme do plna dotankovali nádrž a bez problémů vrátili auto. Problémy začaly až na letišti, kvůli větru byly postupně některé lety zrušeny nebo přesunuty na Porto Santo. Naše letadlo mělo přiletět z Bristolu, cestou však bylo odkloněno na Lisabon. Při pokusu o druhý let na Madeiru bylo těsně před ostrovem vráceno zpět na Lisabon. Nakonec byl náš let kompletně zrušen. Vzhledem k tomu, že ten den nepřistálo na ostrově ani jedno letadlo, ani jedno ani neodletělo. Odletová hala byla plná lidí, nikdo nevěděl co se bude dít, personál nestíhal sdělovat informace.
Nakonec jsme dostali jméno hotelu, kde nám byl nabídnut dnešní nocleh. Při zrušení letu jsme měli dvě nabídky. Bezplatná změna termínu odletu nebo zrušení letenky a vrácení peněz. Vzhledem k velkému množství zrušených letů byl první volný termín pro let až 3.5., čili za 10 dní. To jsme si vzhledem k pracovním povinnostem nemohli dovolit a tak nám nezbylo nic jiného než si nechat vrátit peníze za letenku a sehnat si letenky nové, samozřejmě již za daleko vyšší cenu. Nakonec jsme sehnali přímou letenku se SmartWings na pátek 27.4., čili prodloužení pobytu o 4 dny. Cena letenky za 4 osoby přibližně 25 000,-. Dále jsme museli sehnat ubytování na další 3 noci a na 4 dny si opět pronajmout auto.
Ráno jsme na hotelové Wi-Fi zrušili letenky, objednali nové, objednali ubytování, zajeli na letiště vypůjčit si auto a poté jsme se mohli vydat na naše nové ubytování. Přesunuli jsme se na druhou stranu ostrova do městečka Calheta, tuto část jsme ještě neměli projetou. Večer jsme stihli už jen krátký výlet z pobřežní vesničky Jardim do Mar do výšky cca 500 m na útesy. Opět jsme se rozdělili na poloviny, abychom nemuseli absolvovat i zpáteční cestu.
Cestou zpátky jsme si udělali ještě malý autovýlet přes vesnici Faja da Ovelha a Paul do Mar, ve které je nad přístavem pěkný vodopád kterého se dá stoupat kaňonem vzhůru. Část cesty jsme absolvovali a poté se vrátili zpět.
Dnes opět na rozchození nás čeká výlet podél levády. Z Calhety jsme vyjeli nahoru k levádě Nova, kterou jsme si prošli v délce cca 12 km do vesnice Prazeres. V levádě nebylo moc vody, pravděpodobně někde probíhaly udržovací práce. Leváda vede v eukalyptovém lese, v závěru se blíží k vesnici kde vede podél několika velkoskleníků. Cesta není nijak náročná ani příliš zajímavá.
Poté jsme se jeli okoupat do Calhety, kde je pláž krytá před přímým vlnobitím. Poté jsme absolvovali výlet autem po pobřeží, kde jsme projeli i úsek z Madalena do Mar do vesnice Panta do Sol. Zde v jednom místě padá vodopád přímo na cestu, která je v tomto úseku z obou stran značená jako slepá. Nicméně je průjezdná.
V Ponta do Sol je daleko příjemnější pláž než v Calhetě, její nevýhodou může být, že není chráněna před příbojem. Ale jinak perfektní koupání.
Dnes má být perfektní počasí a tak vyrážíme opět do hor. Vyjíždíme do sedla Boca da Corrida, kde Radek s Aničkou jdou trasu na Pico Grande a následně sestoupí do Curral das Freiras, my jsme na Pico Grande již byli, takže jsme si udělali výlet okolo hory Chao dos Terreiros. První část byla celkem zajímavá s perfektními výhledy (zejména na mraky tlačící se přes sedlo Encumeada), druhá polovina je nezajímavá, obtížně průchozí a orientačně náročná. Takže doporučit můžeme pouze výstup na horu Chao dos Terreiros a návrat stejnou trasou k parkovišti.
Radkovi a Aničce počasí přálo mimořádně a z Pico Grnde měli také perfektní výhledy na celý ostrov, který vystupoval z mraků.
Jeli jsem je vyzvednou autem do Curral das Freiras a poté jsme se nechali vysadit pod výstupovou stezkou na Eira do Serrado. Je to celkem pěkný výstup s dobrými výhledy do údolí. Cestou zpět jsme se zajeli okoupat na pláž do Ponta do Sol, dnes bylo moře o trochu klidnější, ale voda se zdála být chladnější než včera.
Dnes odpoledne odlétá naše letadlo, takže ráno balíme věci a opouštíme ubytování. Eira do Mourao směrem do údolí. Šli jsme po první dlouhý tunel pod vesnicí Espigao, za kterým by měla být stezka již nebezpečná a není dle průvodce dále průchozí. Já jsem tunel prošel a za ním došel k prvnímu vyhlídkovému místu. Otevírá se zde pěkný výhled dále do údolí se sedlem Encumeada (snad poprvé vidím toto sedlo bez časté mlhy). Stezka je trochu užší, není zajištěna zábradlím (to není nikde na této trase), ale jak dále pokračuje a zda je průchozí nevím.
Poté již jedeme na letiště, vracíme auto a čekáme na letadlo. Na tomto výletě nám co se týče letecké dopravy není přáno, máme na odletu cca 2 hodiny zpoždění.
Auto jsme měli půjčené přes agenturu Guerin, kiosek mají přímo v příletové hale letiště. Měli jsme Seat Ibiza v celkem základní výbavě a se základním motorem 1,0 l MPI (atmosféra, tříválec) s výkonem 55 kW. To auto bylo celkem chudák, prudší kopce zvládalo na dvojku (výjezd z Calhety na Paul da Serra pouze na jedničku). V první polovině týdne, kdy jsme vyjížděli do hor, jsme měli spotřebu kolem 8 l. Druhou polovině týdne, kdy jsme využívali i tunely u moře, klesla spotřeba na 6,5 l. Celkem jsme najeli cca 850 km. Cena benzinu byla 1,48 Euro.
Naše druhé auto bylo Fiat Punto s obdobně slabým motorem a v trochu horším technickém stavu (drobné povrzávání, chvílemi pískající brzdy). Tímto autem jsme najeli cca 330 km s průměrnou spotřebou 7,3 l.
Na terén Madeiry by se hodilo trochu silnější auto, přeci jen jsou stoupání prudká a dlouhá. Na Tenerife s větším autem a silnějším dieslovým motorem jsme neměli ve stoupání takové problémy jako s těmito slabými benzínovými motory. Stoupání jsme museli většinou absolvovat na dvojku, místy se podařilo zařadit trojku. Nejprudší pasáže jsme ale jezdili i na jedničku.
Přes Booking.com jsme si zablokovali ubytování ve čtvřmístném apartmánu Discovery v Santaně. Apartmán byl dobře vybavený a pro nás v dobré lokalitě – klid, dobrá dostupnost do hor. Nevím, jestli je to obecný problém na Madeiře, nebo jen našeho ubytování, ale bylo zde celkem vlhko. Ručníky usychaly velmi neochotně, suché věci spíše navlhaly. Bylo zde také pocitově celkem chladno, museli jsme poprosit o zatopení. Jinak majitel byl velmi ochotný, při příletu jsme dostali ochutnávku místního vína a před odletem domácí koláč.
Druhé ubytování na čtyři dny jsme měli v Calhetě v apartmánu Atlantic Rose, který jsme zamlouvali na poslední chvíli přes Booking.com. Tento apartmán byl hezčí a lépe vybavený, byl však také o dost dražší. Z hlediska vybavení a čistoty se mu nedá nic vytknout, s majitelem jsme komunikovali pouze pomocí emailu. Odpovídal však téměř okamžitě. Také v tomto ubytování jsme po příjezdu měli připravený chléb, láhev vína a banány z vlastní zahrádky. Z hlediska přírody a okolí však bylo ubytování v Santaně lepší, protože jsme přímo z ubytování mohli vyrazit na krátké procházky podél drobných nepojmenovaných levád a prohlížet si okolní zahrádky. Severní pobřeží je také krásnější, plné útesů a vodopádů. Jižní pobřeží je zase sušší s menšími srážkami.
Vzhledem k naší předchozí návštěvě již máme téměř všechny základní trasy na Madeiře prochozené.
Celkem pěkný výlet byl podél levády da Ribeira de Janela a levády 25 fontes, mezi levádu s nejlepšími výhledy bychom mohli zařadit i levadu do Norte (alespoň její část co jme poslední den prošli). Hřebenovka mezi Pico Ruivo a Pico do Areeiro také stojí za to, ale z hlediska horských tůr je asi nejlepší výstup na Pico Grande.
V době naší návštěvy ještě některé rostliny nekvetly, ale v průběhu času se to zlepšovalo. Všude byly rozkvetlé kaly a strelicie, kalokvěty teprve začínaly kvést. Pozdější termín se jeví z hlediska množství květů jako lepší.
Většinou jsme si vařili na ubytování, přes den jsme měli připravenou svačinu. Každý den jsme nakupovali v supermarketu Continente v Santaně, ceny jsou obdobné jako u nás.
Malé klasické espreso pořídíte v barech od 0,5 do 1,0 €, větší kafe bývá o trochu dražší. Ke kávě si můžete dát malý zákusek z listového těsta plněný pudingem za cca 1,0 €. Kvalita zákusku se liší od lokálu, někde byl i ohřátý. Ale i studený byl dobrý.
Tentokrát jsme měli trochu smůlu na dopravu. Držení při příletu nebylo tak hrozné a další výlety neovlivnilo. Daleko horší byl zrušený zpáteční let, který nás stál spoustu zařizování, shánění a nervů. Alespoň si můžeme říct, že peníze vynaložené navíc (bylo jich celkem dost) byly kompenzovány dobrým počasím.
| Autor: Roman | Vloženo: 28.12.2021 | Upraveno: 28.12.2021 |