Tentokrát jsme se vydali do Skotska s batohy na zádech. V plánu byl jeden z náročnějších několikadenních přechodů Cape Wrath Trail, kvůli špatnému počasí jsme však museli upravit program a zařadit i jiné cíle.
Letadlo nám letělo z Prahy až večer, takže jsme byli ještě dopoledne v práci a po obědě jsme sedli na vlak (Leo Express za 99,-) a přesunuli se na letiště. Večerní let proběhl bez problémů, kolem deváté jsme byli v Glasgow. Náš autobus jel až brzy ráno, čekala nás tak noc na letišti. Napřed jsme si našli místa v parku před letištní halou, na chvilku jsme tam roztáhli karimatky. Byla to úplná divočina, chodily nás kontrolovat dvě mladé lišky, které bydlely v rozlehlých živých plotech. Později však začalo pršet a tak jsme se přesunuli do letištní haly.
V 5.30 jsme se autobusem přesunuli do centra Glasgow na autobusové nádraží Buchanan (linka 500, 6.5 £, jezdí i v noci v častých intervalech), odkud nám v 7 hodin odjížděl autobus do Fort Williamu (23.5 £). Je lepší zůstat na letišti, protože autobusová stanice Buchanan se otevírá až v 6 hodin. Ve Fort Williamu byl náš úkol koupit plynové bomby na vařič. V blízkosti nádraží se nachází obchod Mountains sport, kde jsme je bez problémů sehnali (malá 230 g za 4.75 £ a velká 450 g za 7.5 £). Vydali jsme se po cestě směrem na Glenfinnan s cílem vyjít z města a pokusit se stopnout nějaké auto. Došli jsme až ke Kaledonskému kanálu, kde jsme si prohlédli systém zdymadel Neptun´s staircase a otočný most. Vyrovnává se zde výškový rozdíl 19.5 m na délce 500 m.
Na blízké autobusové zastávce se nám podařilo stopnout prázdný autobus, který nás zavezl až do Glenfinnanu. Vylezli jsme na vyhlídkový bod, ze kterého je vidět Monument na straně jedné a viadukt na straně druhé. Udělali jsme si pár fotek a pokračovali jsme k viaduktu. Zde jsme si našli místo s pěkným výhledem a čekali jsme na průjezd parního vlaku. Jeden vlak projel v cca 15.15 a druhý 5 minut po něm v opačném směru. Na průjezd vlaku zde čekalo více lidí a vlak vždy ve druhé polovině mostu vypustí větší množství páry, aby to na fotkách vypadalo dobře.
Vydali jsme se po silnici dále do údolí, za hodinu jsme došli k první bothy Corryhully. Není moc pěkně zařízena, ale je zde elektřina a dokonce i rychlovarná konvice, takže příprava čaje byla blesková. Společně s námi je zde i čtyřčlenná skupina Belgičanů a jeden Brit, který začíná CWT. Belgičané zde měli domluvený dovoz suchého dříví na oheň do krbu (budou zde 2 dny), takže jsme to měli večer i s ohněm. Protože jsme toho ale v noci moc nenaspali, šli jsme celkem brzo spát.
Dnes bylo většinou zataženo, občas mrholilo.
Počasí po našem probuzení vypadalo dobře, bylo skoro jasno. Vyrazili jsme kolem sedmé hodiny a začali jsme stoupat do našeho prvního sedla. Ze začátku to bylo po cestě, později po pěšině a v samotném sedle již nebyla ani pěšina. Nicméně orientačně to nebylo nic složitého. Sestup byl horší, protože stezka dále nepokračovala a my jsme si začali užívat prvních podmáčených úseků. Navíc bylo potřeba dávat pozor na sklouznutí nohy. Řeku jsme překonali po mostě, pokračovali jsme přímým směrem až k oplocení na okraji lesa, odbočili jsme vlevo a asi po 100 m jsme se vydali skrz les po lesní cestě, která se napojila na komfortní 4x4 cestu do Strathanu. Nepokračoval jsme po silnici lesem kolem bothy A´Chuil, ale šli jsme po druhé straně údolí kolem osady Glendessarry. Komfortní silnice vedle až k chatě Upper Glendessarry, kde bylo směrovkou naznačeno další pokračování cesty na bothy Sourlies s uvedeným časem 4 hodiny. Bothy A\'Chuil jsme viděli na protější straně údolí nad meandry řeky Dessarry. Výstup do sedla nebyl ani tak náročný jako dlouhý. Sestup byl ještě delší, podmáčený, správná cesta se často ztrácela, okolí bylo dost skalnaté včetně úzké strže kolem potoka. Na konci sestupu se po mostě překonává řeka od které je to na bothy Sourlies jen kousek.
Bothy Sourlies leží na okraji Loch Nevis, v blízkosti je spousta místa na stany. My jsme však spali uvnitř bothy, společně s dalšími 4 turisty, další 3 spali ve stanech. Tato bothy je malá, její plná kapacita je tak 6 osob, střecha je průsvitná, takže je v ní dostatek světla. 3-4 lidé mohou spát na pěkné široké palandě, ostatní na lavicích.
Dnes vytahujeme první klíšťata, Katka měla 5 kousků a já jenom 3.
Po ranním jasném počasí se poměrně rychle zatáhlo a s naším příchodem na bothy začalo pršet. Stihli jsme to za sucha, ale déšť sílil.
Noční déšť pokračoval i ráno, takže jsme se oblékli do nepromokavého, nasadili pláštěnky na batohy a vyrazili na dnešní cestu. Dnes s námi jde i Andy z Londýna, se kterým jsme společně spali na obou předcházejících bothies.
První úsek cesty vede po pobřeží Lochu Nevis a poté pokračuje podél řeky. V noci pršelo, takže je všechno strašně mokré, navíc padá i shora. Řeka se musí překročit po lanovém mostě, který je v blízkosti rozlehlých ruin. Dále se pokračuje po druhém břehu dále do údolí. V jednom místě se mi podařilo při překonávání jednoho z mnoha potůčků uklouznout a nohou zajet do pěkného bahna až po koleno. Naštěstí se mi z této bažiny podařilo vydrápat se i s batohem dříve, než mi do bot nateklo zhora. Každopádně naše celokožené těžké ponorky byly již celkem navlhlé a vzhledem k teměř nepřetržitému mrholení jsme neměli šanci cokoliv usušit. Na konci údolí jsme měli začít stoupat do dalšího sedla, ale toto sedlo jsme stále neviděli. Takže jsme šli převážně podle trasy nahrané v GPS, terén byl hodně podmáčený, svahy strmé, orientace špatná, cesta žádná - dost náročná pasáž. Výše jsme narazili na pěknou pěšinu do sedla takže se náš postup opět urychlil. Ze sedla do osady Barisdale již vede pěkná stezka, takže sestup byl naopak asi zatím nejpoholdlnější části trasy. U bothy v Barisdale jsme byli kolem druhé hodiny a společně s Andym jsme se rozhodli dojít ještě dnes do osady Kinloch Hourn. Bothy byla totiž plná (3 £ za nocleh v bothy, 1 £ za nocleh na tábořišti).
Cesta do Kinloch Hourn vede po okraji Loch Hourn, neustále stoupá a poté zase klesá a děsně se táhne. Jsou to dobré 4 hodiny cesty, takže jsme dorazili do osady dost utahaní kolem sedmé hodiny. V B&B jsme si dali čaj s moučníkem (3£, ale toho čaje jsme měli velkou konvici). Jinak cena za nocleh se snídaní je 40 £, s večeří ještě o 10£ více. O kousek dále je možné se ubytovat v kempu, spíše teda na tábořišti, úplně konkrétně na nějakém plácku u řeky. Platí se symbolická libra v přilehlém bílém domku, kde je možné si i nabrat vodu. Sprchy ani záchody zde však nehledejte. Andy zůstal v B&B, my ve stanu a ráno jsme se domluvili na odchod v 7.30.
Co se týče našeho klíšťatového souboje, Katka navyšuje svůj náskok díky dvěma kouskům, já se snažím ji dohnat, ale mám jenom jeden kousek.
Celý den drobně mrholilo, občas přestalo, ale pláštěnky jsme z batohu nesundali.
Hned ráno začínáme prudce stoupat ve směru elektrického vedení do prvního sedla po cestě 4x4. Poté ztratíme pár výškových metrů a odbočujeme doprava a stále po cestě 4x4 jdeme dále. Zatím to pěkně ubíhá, ale je před námi nejvyšší sedlo na celé CWT s výškou kolem 750 m.
Cesta končí v místě křížení s řekou, podle průvodce se ale máme držet více vpravo a tak bereme tento směr. Sedlo je krásně vidět, cesta je dlouhá, ale není nijak moc rozmáčená. Kolem dvanácté jsme již byli v sedle a po krátké pauze jsme začali sestupovat. Museli jsme však hned obcházet sněhové pole na severní straně sedla. Neměli jsme odvahu ho přejít, bylo dost strmé a v případě podklouznutí by nás pod ním dlouho seškrabávali.
Dále sestup pokračuje traverzem, kde je občas potřeba přelést přes větší kameny a poté již klesá po pěšině do dalšího sedla. Zde doprava odbočuje chodník dolů k silnici a doleva naše trasa ke kempu v Shiel Bridge. Cesta se za chvíli vytrácí a my jdeme po téměř neznatelné cestičce dolů údolím. U soutoku dvou řek jsou krásná místa na postavení stanu, navíc nad námi právě na chvíli vykouklo sluníčko a tak konečně balíme pláštěnky. Přechod na druhou stranu řeky sice po vytrvalém dešti není jednoduchý, ale poté nás již vede pěkná cesta až ke kempu. U enzinky poté stopujeme a za necelou hodinou již sedíme v autě, které nás dovezlo až k hradu Eilean Donan Castle, které je známý z katalogu cestovek a je opravdu krásně umístěný na malém ostrůvku. Děláme si pár fotek, jdeme se podívat po mostě na ostrůvek k hradu a poté jdeme do malého kempu ve vesničce Dornie. Kemp je asi deset minut od hradu a tak využíváme této příležitosti a jdeme se v noci podívat na na světlený hrad. Cena za kemp je 3 £ za osobu a peníze přijel vybrat kolem deváté večer jeden chlap v montérkách a gumácích. Sprcha je za 0.50 £ a protože jsme více drobných neměli, zvládli jsme to oba v jednom cyklu (voda tedy teče dost dlouho). Jinak je zde vše potřebné a není zde tolik lidí jako v jiných kempech.
Doháním Katku, dnes jsem měl jedno klíště, Katka své skóre nenavýšila.
Přes den lehce mrholilo, odpoledne na nás dokonce na pár chvil vykouklo i sluníčko. Celkově ale bylo dost chladno a oproti předchozím dním dnes silně foukal studený vítr.
Dnes jsme vyrazili z kempu rovnou do pekárny na něco dobrého na zub a poté jsme pokračovali po úzké asfaltové silnici hluboko do údolí přes vesnici Sallachy. Když jel náhodou někdo kolem autem, tak nás vždy na nějakou tu míli svezl a my jsme se postupně dostali až na konec cesty k farmě Killilan. Dále pokračuje pěkná cesta sjízdná i obyčejným automobilem až k bothy Iron Lodge. Na posledním úseku cesty jsme zastavili malé auto. Neměl sice uvnitř místa pro nás oba, ale nabídl nám alespoň odvoz batohů. Takže jsme pokračovali asi hodinu na lehko až k bothy Iron Lodge, kde už čekalo auto a hned nám bylo nabídnuto kafe a čaj. To se samozřejmě neodmítá a posilnění jsme pokračovali nyní již do kopce do nedalekého sedla. Pán se také chystal na několik dní na bothy Maol Bhuidhe, dokonce se o ni ve svém volném čase stará. Do sedla vedla pěkná 4x4 cesta, za sedlem byla trochu rozmáčená a začala se ztrácet, nicméně nějaká cesta až k bothy zde je. Jak jsme si již zvykli, celý den jemně mrholilo, sluníčko jsme v podstatě neviděli, teplota kolem 12 °C, silný vítr. Překonání potoka před samotnou bothy byla operace asi na 15 minut. Hledali jsme, kde by se to dalo nejlépe překonat aniž by si člověk nabral vodu vrchem, zouvat se nám teda nechtělo. Bothy je pěkná, v patře jsou dvě místnosti se střešními okny, dole jsou také dvě místnosti a jedna technická část s kamennou podlahou. Ale promrzlý člověk se zde moc neohřeje, teplota kolem 10 °C, vlhko, usušit se skoro nic nedá. Pořád ale lepší než stavět stan. Chvíli po nás dorazil i správce a pustil se do rozdělávání ohně. Přinesl s sebou asi 10 kg pytel uhlí, do večera se mu v místnosti s krbem podařilo vyhnat teplotu na 15 °C, v ostatních místnostech to však nebylo vůbec poznat. Alespoň jsme se dozvěděli spoustu věcí o místním počasí a historii bothy.
Navečer dorazil i Andy (dnes šel ze Shiel Bridge kolem vodopádu) a chvíli po něm belgický pár. Takže nás na bothy spalo šest.
Podle předpovědi počasí, kterou jsme zkontrolovali včera u hradu, se mělo na další čtyři dny počasí ještě zhoršit. A taky že jo. Hned od rána foukal hodně silný vítr, pršelo a bylo kolem 10 °C. Vyšli jsme z bothy a potřebovali jsme překonat blízkou řeku. Byl to docela oříšek, ale po chvíli hledání jsme našli vhodnou řadu kamenů. Šel jsem první, ale poslední skok se mi nepodařil jak bych chtěl a skončil jsem jednou nohou ve vodě. Vzhledem k tomu, že vody tam bylo po kolena tak jsem si i solidně nabral vrchem do boty. Takže po ujití necelého kilometru jsem měnil ponožky na jedné noze a veškerá snaha o sušení ponožek na bothy tím byla zmařena. Největším problémem byly mokré boty. A to už od přibližně třetího dne. Vzhledem k neustálému dešti jsme nemohli rozběhnout náš program vysoušení bot pomocí časté výměny ponožek za suché a sušení těch vlhkých na batohu. Ostatní oblečení jsme celkem zvládali udržet v suchu, sušili jsme ho na těle.
Pasáž po překonání řeky byla hodně boggy (tzn. rozmáčená) a tak s každým naším krokem odstříkl proud vody do okolí. Bojovali jsme také s větrem. Nejhorší bylo když se nějaký poryv opřel z boční strany do batohu. Došli jsme až k menšímu jezeru Loch Calavie, kde na nás čekala další prekážka v podobě lanového mostu. Dole napnuté jedno lano a nahoře dvě poměrně volná lana. Délka přemostění cca 6m, k tomu silný vítr a déšť. Nakonec jsme to ale zvládli, důležité bylo držet horní lana od sebe pro lepší stabilitu. Koupel v řece s batohem na zádech by nebyla moc příjemná.
Po okraji Lochu pak pokračovala pěkná 4x4 cesta až k bothy Bendronaig Lodge. Tato bothy je opravdu luxusní, je zde dokonce i splachovací záchod, několik místností s krbem, fakt paráda. My jsme si tu ale dali jen něco na jídlo a schovali jsme se před nevlídným počasím.
Dále jsme pokračovali na další malou bothy Bearnais, která leží u menšího jezera Loch an Laoigh. Z počátku vedla trasa po cestě, potom jsme však museli odbočit a vzít to skrz boggy až k bothy. Bothy je menší, ale pěkná, vnitřek je obložený dřevem, dvě místa na spaní jsou na lavicích, jinak se spí na dřevěné podlaze. Pokusili jsme se rozdělat oheň, ale dřevo bylo mokré a silný vítr vháněl kouř komínem zpět do místnosti, takže jsem to vzdali a museli jsme vyvětrat.
Dnešní počasí bylo dost špatné, deštivé a velmi chladné. V noci dost silně pršelo, což se nepříznivě projevilo na podmáčenosti terénu následující den.
Dnešní počasí se dá vystihnout jedním slovem. Hnus. Přívaly prudkého deště se silným větrem. Po krátkém otálení na bothy jsme nakonec vyrazili nahoru do sedla. Šlo se celkem dobře, do sedla vede stezka. Po stezce ale proti nám stékal drobný potok, který se zde vytvořil po včerejším silném dešti. V sedle proběhla menší sněhová bouře (ano, toto jsme tu ještě neměli), sestup do Craigu byl prudký a zdál se nám nekonečný. Po silném dešti se i zde stezka změnila v drobný tok, což se projevilo tím, že jsem měl v botách swimming pool. Takže jsem si vykroutil ponožky, sušší pár ponožek nemělo v tomto případě cenu používat. Totálně promočení navíc s vidinou minimálně dalších dvou dní podobného počasí jsme se rozhodli tímto nás přechod CWT ukončit v Craigu a přesunout se někam k pobřeží. Nakonec jsme se rozhodli pro Inverness a jeho okolí, kde strávíme posledních několik dní do našeho odletu z místního letiště.
V Craigu jsme zkoušeli stopovat a asi po 5 minutách se k nám blížilo auto, které kličkovalo zleva doprava. Kousek od nás zastavilo a řidička se strašně třepala a volala na nás, že potřebuje zavolat pomoc, protože se jí udělalo strašně zle. Okamžitě jsme zastavili ještě jedno auto a volali jsme záchrannou službu. Ta přijela asi za hodinu a lidé ze zastaveného auta nás alespoň vzali do centra Inverness. Rovnou jsme pokračovali do kempu, do města se půjdeme podívat zítra.
Kemp je na okraji města poblíž Kaledonského kanálu, ale je celkem drahý (10£ za osobu). Platíme zatím za jednu noc a uvidíme. V kempu je i sušička, takže toho využíváme a alespoň to nejvíce mokré necháme usušit.
Dnes je v plánu odpočinkový den, který chceme strávit prohlídkou města. Ráno spíme trochu déle, není kam spěchat. Jdeme se podívat do centra, na hrad, do katedrály a na Kaledonský kanál. Celkem nenáročná procházka. Avšak po našem příchodu do kempu se spustila kroupová smršť na cca 20 minut, ještě že už jsme byli zalezlí ve stanu.
V kempu za druhou noc neplatíme, není tu žádná kontrola. Počasí dnes bylo hodně proměnlivé, chvíli svítilo sluníčko a chvíli na to přišel déšť. Bylo ale celkem chladno.
Další den jsme se rozhodli již strávit trochu aktivně, brzy ráno jsme vyrazili z kempu na jeden úsek nenáročné dálkové trasy Great Glen Way vedoucí z Inverness do Fort Williamu. Trasa napřed stoupala na malý hřeben, cestou jsme šli kolem pěkné budovy Great Glen House. Poté jsme vstoupili do lesa a poměrně dlouho jsme jím procházeli. Následující úsek po asfaltové cestě byl také nekonečný až po malou odbočku do nízkého lesíka. Tady byly všude cedule upozorňující na camp site a kavárnu. Taky že ano. Po malé cestičce jsme kousek odbočili a najednou jsme byli na pozemku staršího páru, který zde v lese provozoval kavárnu. Stolky mezi stromy, sem tam stlučený drobný přístřešek, kolem pobíhaly slepice. Dali jsme si kafe a dostali jsme pořádnou konvici french pressu k tomu snad půl litru mléka a sušenky. Prostě paráda, pán si nás vyfotil a zeptal se, zda může dát naší fotku na Facebook. Dlouho jsme si s nimi povídali, prostě pohoda a hodně nám zlepšili náladu.
O kousek dále se nachází v lese takové drobné zábavní centrum s hřištěm pro děti, školskou a pod. Zastavili jsme se zde na malou přestávku a poté jsme to dorazili až do vesnice Drumnadrochit, kde se nachází nějaké obchody a hlavně kemp.
Když už jsme byli v Anglii, tak jsme si dali něco místního, konkrétně zázvorový chléb (ginger bread 2.45 £) a fish-and-chips (5.45 £).
Kemp je až za vesnicí na farmě s koni Borlum, platí se 6£ za osobu, sprchy jsou za 0.20 £. Dnes jsme ušli kolem 30 km, takže jsme byli večer dobře utahaní a dobře se nám spalo. Katka měla po dlouhé době jedno klíště.
Kousek od kempu je na břehu jezera Loch Ness hrad Urquhart, takže jsme se na něj šli podívat. Moc z něj však není vidět, od parkoviště je skryt za stromy a více je vidět až po zaplacení vstupného.
Kousek od hradu se nám podařil perfektní stop, zastavili nám Češi, sice plně naložení, ale nějak jsme se nasoukali dovnitř i s našimi batohy. Zavezli nás přímo před vstup do pevnosti Fort George cca 15 km východně od Inverness. Celou dobu mi vrtalo hlavou, kde jsem tu holku viděl a nakonec jsem si vzpomněl. Inu, svět je opravdu malý.
Vydali jsem se na prohlídku pevnosti (8.50 £) a v areálu jsme strávili skoro tři hodiny. Jedná se o pevnost z 18. století, která je strategicky velice dobře umístěna, z hlediska obrany je promyšlená do posledního detailu, byla hrozně drahá, ale nikdy neotestována v boji. Postavena byla dva roky po bitvě u nedalekého Cullodenu, což je poslední pozemní bitva na britském území.
Po návštěvě pevnosti jsme se chtěli přesunout do kempu, který byl cca 15 km daleko u vesnice Newlands (kemp Culloden Moor). Zkoušeli jsme stop, ale nikdo nám nechtěl zastavit. Došli jsme přes Ardasier až k hlavní cestě, tam také nic. Naštěstí jel kolem autobus do Inverness, který nás svezl alespoň do vesnice Tornagrain, odkud jsme zase pokračovali pěšky. Za chvíli se nám podařilo stopnout auto, které nás zavezlo až ke kempu.
Kemp je sice dražší (8.70 £ za osobu a noc), ale je opravdu perfektně vybavený. Záchody a sprchy jako v hotelu, všude neskutečně čisto, veškeré možné vybavení. Nejlepší kemp co jsem zatím v životě zažil. Taky jsme zde jediný stan, všichni ostatní jsou zde v karavanech. Jakmile jsme dostavěli náš stan, z nejbližšího karavanu se nás přišel pán zeptat, jestli si nedáme kávu. Samozřejmě jsme neodmítli.
Dnes bylo počasí celkem dobré, samozřejmě i sprchlo. Akorát foukal silný vítr.
Dnes máme před sebou poslední volný den, který jsme se rozhodli vyplnit malým výlet po okolí Cullodenu. Vyrážíme z kempu směrem na Culloden a scházíme vlevo k řece, kde se nachází krásný železniční viadukt (Nairn Viaduct) převádějící vlaky přes údolí.
Další zajímavost je nedaleko a jsou jimi prehistorické památky na lokalitě Clava Cairns. Jedná se o tři pohřební mohyly z doby bronzové, kruhové seskupení kamenů a o kousek dále základy kaple a další kruhová mohyla. Vše je doplněno popisy, z nichž je možné zjistit spoustu informací o jejich využití a také třeba o natočení vchodů vzhledem k vycházejícímu slunci.
Dále jsme se přesunuli kolem farem k památníku bitvy u Cullodenu. Prohlédli jsme si jen venkovní expozici, kde je v terénu vlajkami znázorněna bojová linie obou válčících stran a je to doplněno popisy. Uvnitř v muzeu jsme nebyli, ale měli jsme reference že prý je moc dobré.
Poté jsme se jen vrátili do kempu a čekala nás poslední noc před odletem.
Tak dnes nás čeká jen letecký přesun domů. Ráno balíme stan a odcházíme kolem 7.30 směr letiště vzdálené cca 13 km. Snažíme se něco stopnout, za cca půl hodiny nám zastavila starší paní a odvezla nás až na letiště (i když to pro ni byla zajížďka).
Na letišti jsme tak byli poměrně brzo, utratili jsme poslední libry a čekali jsme na náš let. Protože do ČR nelétají přímé spoje z Inverness čekal nás poměrně rychlý přestup na letišti Londýn-Gatwik. Tam jsme měli hodinu 50 minut.
Bohužel ale zrovna naše letadlo přiletělo s hodinovým zpožděním a se stejným také odlétalo z Inverness, takže jsme kvůli tomuto zpoždění nestihli přestup v Londýně. Naštěstí oba lety byly s easyJet, bohužel jsme ale mezi jednotlivými lety neměli doporučované dvě hodiny rezervu. Na customer desku jsme si ale nakonec přerezervování letenek bez poplatku vyhádali. Nicméně čekání na další let nás neminulo, takže jsme strávili 14 hodin na letišti (přes noc). Naštěstí na letišti se dá spát bez problémů i ve spacáku na karimatce.
Další let nám teda neuletěl a tak jsme dorazili již bez problémů do Prahy a odtud jsme jeli RegioJetem do Havířova.
Dopravovali jsme se letecky. Do Skotska je to horší než do oblasti Londýna, chtěli jsme minimalizovat přesuny v rámci Velké Británie, takže jsme volili letiště ve Skotsku. Na cestu tam jsme nakonec zvolili let Praha-Glasgow vypravovaný společností Jet2 a pro zpáteční lety společnosti easyjet ze Skotského Inverness do Prahy s přestupem v Londýně. Praha nám vycházela jako vhodnější místo pro odlet oproti relativně blízkým letištím v Polsku (Katowice, Krakov).
Letenka Praha-Glasgow pro dvě osoby včetně příplatku za zavazadla vyšla na 5089,-, zpáteční let Inverness-Londýn-Praha pro dva se zavazadly vyšel na 7592,-. Leteky jsme kupovali v únoru, tzn. s asi tříměsíčním předstihem.
Na úvod jsme se museli přesunout z letiště do Fort Williamu. Jedná se o větší vzdálenost (cca 160km), proto jsme se rozhodli pro cestu autobusem společnosti CityLink, který zde jezdí na pravidelné lince (pokračuje až na ostrov Skye). Jízdenka vyšla na 47 £, tzn. cca 1859,-. Autobus odjíždí z centra Glasgow (některé spoje ale zajíždí až na letiště), dalších 6.5 £ stál Glasgow Airport Shuttle service 500 který nás převezl.
Pro další přesuny jsme již využívali stopování, které celkem fungovalo. Stop jsme využli například pro spojení Fort William - Glenfinnan, Shiel Bridge - Eilean Donan Castle, Craig - Inverness, Urquhart Castle - Fort George a i ro cestu na letiště poslední den. Některé dny jsme ale měli se stopováním problém, nedalo by se říct že jsme vždy do hodiny jeli.
Snažili jsme se držet trasy Cape Wrath Trail, která však není v terénu téměř nijak značená (stejně jako spousta jiných turistických tras ve Skotsku). Trasy však nejsou značeny ani v mapách, takže se z počátku jedná o detektivní činnost. Dálkové trasy jsou však naštěstí popsány na serveru Walkhighlands včetně možnosti stažení GPS logů pro jednotlivé úseky trasy. Jako podkladovou mapu jsme v tabletu používali poměrně dobrou mapu v rastrovém formátu staženou z internetu.
Přímo pro Cape Wrath Trail existuje i knižní průvodce. V podstatě všichni, které jsme na trase potkali tohoto průvodce používali. Součástí je i mapa celé trasy se zakreslenou trasou a různými jejími variantami a je zde podrobný popis jednotlivých úseků. Určitě doporučujeme tohoto průvodce sehnat - je v angličtině.
Dalším perfektním zdrojem informací v češtině, ze kterého jsme zejména čerpali, jsou stránky Tomáše Kříže, který trasu absolvoval v roce 2012.
Ve Skotsku se nacházejí nouzové turistické chaty zvané bothy. Pro nás to byla v podstatě záchrana. Jedná se ve většině případů o bývalé salaše, které byly jako již opuštěné opraveny spolkem MBA i jinými dobrovolnými spolky. Na bothy je možné přespání pod střechou, nečekejte však nějaký luxus a čistotu. Vybavení je velice strohé, spí se na zemi nebo na palandách, bývá zde stůl a židle. V každé bothy je otevřený krb, ale bývá problém sehnat suché dříví. Nicméně jako útočiště před deštem a větrem fungují výborně. V době lovecké sezóny (podzimní termín) mohou být bothy zavřené, protože je využívají lovci. V průběhu dne jsme většinou nikoho nepotkali, ale večer jsme se vždy sešli na bothy v cca 5-6 lidech.
Stanování není zakázáno, ale může být problém s nalezením vhodného místa pro postavení stanu. Stanovat se nesmí na soukromých pozemcích (zejména pastvinách), v horách bývá problém s podmáčeným terénem. Ale nakonec se vždy nějaké místo podaří sehnat. V blízkosti bothy bývají pěkné místa pro stany, v případě obsazenosti se tato místa dají využít. Stan tak je nutné s sebou nosit.
Trasa vede opuštěným terénem, proto je to s doplňováním jídla horší. Pokud půjdete stejnou trasou jako my, tak na první obchod narazíte v Shiel Bridge. Jedná se o benzínku v blízkosti kempu. Další obchod je až v Kinlocheve. My jsme s sebou měli jídlo na cca 10 dní.
Plynu do vařiče jsme měli dost (jedna velká a jedna malá bomba), takže jsme nemuseli šetřit. Velkou bombu jsme spotřebovali až poslední den, takže by nám stačila pouze jedna bomba. Plynové bomby k vařičům se dají koupit ve Fort Williamu, v blízkosti vlakového nádraží se nachází obchod Mountains sport.
S vodou nebudete mít problém, je jí opravdu všude dost :-) My jsme pili nepřevařenou, nefiltrovanou vodu přímo z potůčků a problémy jsme neměli.
| Jízdenky Ostrava-Praha a zpět | 488,- Kč |
| Letenky Praha-Glasgow | 5089,- Kč |
| Letenky Inverness-Londýn-Praha | 7592,- Kč |
| Pojištění | 410,- Kč |
| Jídlo z domu | 1000,- Kč |
| Utraceno ve Skotsku | 7773,- Kč |
| Celkem za dvě osoby | 22 325,- Kč |
| Autor: Roman | Vloženo: 12.7.2015 | Upraveno: 12.7.2015 |