Finsko a Pobaltí na kole 2022

Zatím naše nejdelší cesta. Celkem 6 týdnů na kolech, na těžko, se vším potřebným. Začali jsme kousek od Stockholmu, přes ostrovy jsme projeli do Finska, kde jsme navštívili pár národních parků. Poté jsme projeli Pobaltí a část severního Polska. Finsko a Pobaltí na kole 2022

Vlaky

V některých polských vlacích je nutná rezervace pro kola. Tuto rezervaci ale zkoupíte pouze na nádraží, nejde to po internetu. Některé vlaky nemají rezervaci povinnou, ale pokud si již místo pro kolo někdo rezervoval před vámi, máte smůlu. Při koupi jízdenky vám neprodají místenku pro kolo a musíte čekat na jiný spoj. Bohužel toto zjistíte až na nádraží, když si chcete koupit jízdenku. Ideální je tedy pár dní před odjezdem navštívit nádraží s prodejem jízdenek a místa pro kola si na daný vlak zarezervovat. Ale ani to není jistota, viz náš poslední spoj, kdy nám ani rezervace nepomohla, abychom mohli cestovat v klidu.
Cestou do Gdaňsku nebyl naopak s cestováním s koly žádný problém, našli jsme si přímý spoj a pár dní před odjezdem zakoupili místenky i pro kola. I cesta proběhla v pořádku.

Trajekty

Celkem jsme jeli třemi většími trajekty. Gdaňsk - Nynäshamn - zde jsme kupovali lístky pár dní před odjezdem po internetu, včetně kajuty - bez problémů. Grisslehamn - Eckerö - zde jsme přijeli bez předchozí rezervace cca hodinu před odjezdem, museli jsme počkat jestli se na trajekt vejdeme. Myslím si, že dva lidi s koly se vždy vejdou (pokud nepřekročí počet cestujících kapacitu lodi), ale s autem by mohl už být problém. Takže raději v sezóně rezervovat. Helsinki - Tallinn - den před odjezdem jsme kupovali lísty, cesta bez problémů.
Na malých trajektech na Ålandských ostrovech není rezervace povinná. Mají ale jízdní řády a na některé ostrovy jedou jen párkrát za den. Jestli se na trajektech paltí pořádně nevíme. U prvního trajektu na ostrov Föglö jsme spíše z vlastní iniciativy koupili dvě jízdenky - nikdo je nekontroloval a na dalších trajektech po nás lístky také nikdo nechtěl.

Tábořiště

V severských zemích je typické, že ve všech národních parcích jsou připravena volná tábořiště, kde je možné strávit pár dní bez problémů. Jsou vybavena toaletami, přístřešky, ohništi se dřevem a většinou i zdrojem vody. Ve Švédsku se podobná místa dají najít i mimo národní parky, většinou to jsou veřejné pláže u jezer. V Pobaltí bývají veřejná tábořiště v národních parcích a i jiných chráněných oblastech, ale mimo tato území je to s dostupností tábořišť horší. Tábořiště bývají ale připravena podél dlouhých pěších stezek, takže i tato se dají využít.
V Polsku je to už trochu horší a spávali jsme vždy v kempu nebo na placených tábořištích. I to co se v mapě tvářilo jako tábořiště se ukázalo jako soukromý pozemek, kde se za noc platí. Vzhledem k velkému horku jsme byli rádi za večerní alespoň částečný komfort s možností se vykoupat v jezeře nebo umýt ve sprše.
Dvakrát se nám stalo, že na veřejném tábořišti byl v noci hluk. Jednou jsme to snesli (Estonsko, u jezera Ardu), ale jednou jsme se museli v průběhu noci stěhovat nan jiné místo do lesa, kde byl klid (Litva).
Ve všech zemích se dá pochopitelně přespávat i na divoko, potom si ale moc nemůžete vybírat místo a místo s přístupem k vodě se bude hledat hůře.

Národní parky

Švédsko, Finsko a Estonsko jsou na tom podobně. V každém NP je možné navštívit informační centrum parku, kde se dozvíte všechny možné informace o možných výletech, půjčení vybavení a možnostech táboření. V parcích bývá pěkné vybavení pro návštěvníky a dá se zde v pohodě přespávat aniž by bylo potřeba navštívit kempy, my jsme je navštěvovali jen u větších měst (Rauma, Turku), kde jsou možnosti táboření trochu omezené a hrozí, že tam mládež bude pořádat nějaký večírek.
V Lotyšsku a Litvě jsou tábořiště především v národních parcích a i zde se dá tábořit na vybavených místech, aniž by se muselo zajíždět do kempu. V Polsku už tato veřejná tábořiště téměř nejsou a vždy jsme si našli nějaký kemp, kterých je tu naštěstí hodně.

Kola

Naše kola sloužila celkem bez problémů. U mého kola se projevila netěsnost vnitřní nádrže - nechal jsem kolo po vrch plné benzínu na slunci a v jednom místě si benzín našel cestu ven. Naštěstí v horní části a rychle jsem to zjistil a upustil část do láhve.
Při zpáteční cestě vlakem přes Polsko mi kolo spadlo na bok ve vlaku a ulomil jsem část držáku na mobil (fungoval by, ale vyměním jej za nový) a strhnul jsem část omotávky (doma ji budu muset odvinout a navinout zpět).
Na cestu jsme vyjížděli na pláštích, které měli již něco za sebou, nájezd byl na nich cca 3000 km a přehazoval jsem přední za zadní pro rovnoměrnější opotřebování. Až po Litvu bylo vše v pohodě, ale poté se na štěrkových cestách začalo projevovat, že už pláště mají něco za sebou. Ve Vilniusu jsem začal sledovat pomalou ztrátu tlaku v mém zadním kole (ráno jsem musel vždy dofouknout z cca 1 baru na cca 2 bary). Na benzínce s komperorem jsem více zvýšil tlak a zjistil malou dírku v bočnici, pravděpodobně od nějakého z kamenů na silnicích. V tenké bočnici se knoty moc nechytaly, takže jsem plášť zevnitř podlepil. V Polsku jsem chytil ještě jeden defekt do běhounu, kde už nezbývalo moc vzorku. Tady to spravil knot. Ale pláště už byly dost dosekané a drobných dírek měly už pravděpodobně více, protože jsme museli častěji dofukovat. Většinu asi zalepil tmel, ale drobné úniky se začaly projevovat. Takže příště to chce před delší cestou nové pláště, myslím si, že bychom to mohli zvládnout úplně bez defektů. Kolik by bylo defektů bez těsnícího mlíka v pláštích si nedovedu představit, ale určitě by nějaké byly. Velkou výhodou bezduší je to, že i s drobným defektem se dá dále pokračovat (s občasným přifouknutím pláště jednou až dvakrát za den) a případné opravy nechat na vhodné místo (benzinka se zdrojem vzduchu). Pro opravu poté není ve většině případů nutné sundávat brašny a vytahovat kolo z rámu, opravy knotem se provádějí zvenku a pouze s malou ztrátou vzduchu z pláště.
Vezli jsme pláště WTB Venture 7OOx50c v bezdušovém provedení s NoTubes tmelem. Pláště mají na běhounu hustý (téměř průběžný) vzorek a po stranách výstupky. Na terén (zejména štěrkové cesty v Pobaltí) se ukázaly jako maximálně vhodné. Jejich šířka pomohla na cestách s hlubokým pískem a výstupky na bocích celkem chránily boky opláště před kameny. Jinak vše ostatní bylo bez problémů, s řazením a brzdami nebyly žádné problémy. Řetězy jsem měnil cca v polovině za druhé z připravené zásoby, abych je udržoval přibližně stejně sjeté. Voskování vydrželo cca 4 dny provozu, poté jsem co 2-3 dny doplnil voskovou emulzi (Squirt). Řetězy byly bezhlučné, suché, nepelily prach (zejména v Pobaltí dost důležitá vlastnost). Před doplněním Squirtu jsem je jen setřel na povrchu hadrou.

Jídlo

Předem jsme plánovali, kde si v průběhu dne dokoupíme jídlo, abychom se s ním zbytečně netahali. Nejmenší četnost obchodů byla v centrálním Estonsku, kdy se nám i stalo že v průběhu dne jsme jeli jen kolem jednoho obchodu. Čím více na sever, tím častěji jsme večer grilovali. Na tábořištích byly připravená ohniště i se dřevem. V Litvě a zejména Polsku již toto není běžné.

Souhrn

Celkem jsme za 44 dní dovolené najeli cca 2800 km. Měli jsme celkem 8 volných dní, kdy jsme se nepřesunovali (Gdaňsk, Rauma, NP Teijo, NP Nuuksio, Helsinki, NP Soomaa, Vilnius, Mazurská jezera). 2 dny byly transportní vlakem přes Polsko. Celá dovolená nás vyšla na cca 70 tisíc Kč (vlaky, trajekty, jídlo, ubytování).

Naše trasa
Naše trasa


Autor: RomanPočet zobrazení: 80 x
Vloženo: 26.12.2022Upraveno: 19.6.2024

   

© kamaro, XHTML 1.1, CSS 2.1, vygenerováno za 0.01 s