Zakarpatská Ukrajina 2006

Týdenní cyklovýlet po Zakarpatské Ukrajině, krásné pastviny, silnice s malým provozem, výborné jídlo a pití, ale hlavně skvělí lidé.

1.den, 29.7.2006, noční přesun na východ Slovenska

Pro přesun na východ Slovenska volíme noční vlak, abychom mohli v neděli ráno vyrazit a přejet již na kole slovensko-ukrajinskou hranici. Odjíždíme z nádraží v Třinci, kde dáváme celou naši čtyřčlenou skupinku dohromady a seznamujeme se s Romanem. Kupujeme jízdenku City Star vypsanou z Českého Těšína do Michalovců (nevěděli jsme jestli se cestou zpět budeme vracet do Č.T. nebo budeme vystupovat v Třinci), pro čtyři osoby stojí zpáteční jízdenka 2727,— Kč. Dále připlácíme za přepravu kol (á 20,— Kč). Nasedáme do osobního vlaku jedoucího do Čadci, kde přesedáme na další osobák do Žiliny (znovu platíme za kola, tentokrát á 20,— Sk).

2.den, 30.7.2006, přejezd na Ukrajinu - Malý Berezný - Stavne

Z Žiliny chceme jet rychlíkem Zemplín do Humenného. Máme hromadu času, pospáváme na lavičkách na nádraží. Přijíždí náš vlak. Bohužel nám místní průvodčí sděluje, že do tohoto vlaku s koly nemůžeme a že si budeme muset počkat na rychlík Cassovia jedoucí až v 6.40. Musím podotknout, že jsme přepravu kol probírali přímo s kontaktním centrem Slovenských drah, kde nám sdělili že pokud budou uličky na konci a začátku vlaku prázdné, tak si kola můžeme dát do těchto uliček. Realita je bohužel trochu jiná. Další rychlík jedoucí naším směrem je rychlík Vihorlat jedoucí v 3.40 pouze do Košic. Ptáme se jestli si můžeme kola naložit, průvodčí se tváří že je mu to úplně jedno, takže rychle všechno balíme a nakládáme kola po dvou do uličky. Brašny musíme sundat a dáváme je do kupé. Střídáme se u hlídání kol, ale stejně se moc nevyspíme. V Košicích jsme před sedmou hodinou, v 8.15 odjíždí rychlík Laborec (další varianta pro cestu s koly z Žiliny) do Humenného. Tady již s koly není problém, stejně jako v osobním vlaku z Humenného do Stakčína. Po příjezdu do naší cílové stanice si v restauraci naproti nádraží dáváme polívku a vyrážíme k hraničnímu přechodu Ubľa—Malý Berezný. Cestou je třeba přejet nižší sedlo, výjezd je horší, sjezd už je za odměnu. Na hranicích vyplňujeme „bumážku“, následuje rozhovor kam jedeme a co tam chceme (nedostali ze mně nic, ruštinu jsem ve škole nezažil) a jsme vpuštěni na Ukrajinu. Sjíždíme do Malého Berezného a pokračujeme proti produ řeky Už do Velkého Berezného. V jednom obchodě měníme peníze, za 1,— € jsme dostali 6 ukrajinských hřiven (dále UH). Jede se nám velice dobře, asfalt je celkem dobrý, provoz minimální. Jedeme stále kolem řeky, která vybízí k okoupání, projíždíme vesnicemi, mávají na nás děti. Dojeli jsme až do vesnice Stavne, kde si dáváme na zahrádce pivo. Původně si myslíme že se jedná o obchod, ale nakonec zde mají pivo i čepované. Na konci vesnice se v hospodě u nádraží ptáme na možnosti noclehu, je nám sděleno že za vesnicí je u řeky „besídka“ a tam můžeme v klidu přenocovat ve stanu. Dáváme si ještě jedno pivo a jedeme stavět stany. u řeky je opravdu upravené místo s dřevěným přístřeškem a ohništěm. Nechybí večerní koupel v řece, po které zaslouženě usínáme. Najeli jsme 64 km.

3.den, 31.7.2006, Stavne - Ždeněvo - Volovec - Ilja

Ráno vstáváme poměrně pozdě (minulo noc jsme toho moc nenaspali). Kolem našich stanů se pohybuje pár krav, hlídá je malý kluk jménem Nikolaj. Pomáhá nám balit stany, ráno hlídá krávy on, odpoledne jeho bratr a on se půjde koupat. Vyrážíme směrem na vesnici Užok, podjíždíme velký železniční most a odbočujeme na Husnyj. Cesta vede ve svahu nad vesnicí do sedla (vypadá to jako obchvat vesnice Husnyj). Silnice je štěrkovitá, sjezd do vesnice Roztoky je pomalý. Otevírají se nám pohledy na okolní poloniny. Před vesnicí Ždeněvo jsme si dali v říčce koupel, v obci potom kupujeme Katce zubní kartáček, protože ho včera večer zlomila při usilovném čištění zubů. Dále pokračujeme na Volovec. Musíme překonat sedlo, pěkné serpentýny, asfalt teče a lepí se na kolo. Následuje zasloužený sjezd do města Volovec, kde se zastavujeme na pozdní oběd v motorestu. Dáváme si boršč a pelmeně. Za Volovcem nás čeká přejezd dalšího sedla. Trochu se zatáhlo, asfalt už neteče. V sedle je mapa oblasti, fotíme se a sjíždíme směrem na Mižhirju. Cestou se zastavujeme u malého penziónu zelené barvy, nocleh stojí 40,— UH, teče teplá voda, kola nám přes noc schovají v restauraci. Máme pěkný pokoj v prvním patře, koupeme se, pereme trička a jdeme do baru na pivo. Nejbližší vesnice se jmenuje Ilja.

4.den, 1.8.2006, Ilja - Mižhirja - Siněvir - muzeum vorařství - Koločava

Radek s Romanem si v penzionu dávají snídani (3 vajíčka, salám, sýr, rajče, salát, chleba, majonéza, čaj pro každého za 10,— UH). V sedm hodin vyrážíme do Mižhirje. Odbočujeme doleva severní cestou do vesnice Siněvir. Překonáváme zatím největší stoupání, potkáváme dva starší Němce (jedou z Krakova do Moldávie na kole). V sedle je mapa a po krátké přestávce sjíždíme do údolí. Projíždíme vesnicí, ve které to vypadá jako před sto lety. Samé dřevěné domy, zahrádky, kupky sena. Na křižovatce se dáváme doleva do Siněvirského národního parku. Cestou si v kolibě dáváme pivo a pokračujeme k bráně do parku. Zde se platí vstupné (1,— UH) a odbočujeme vpravo k muzeu vorařství. Vede k němu asi 3km dlouhá cesta, hodně rozbitá. Klauzule je po povodních v roce 1996 zničená a nevypadá to, že by ji někdy kompletně opravili. Chvíli čekáme na správce muzea, aby nás vpustil dovnitř. Nakonec jsme se dočkali a za 2,— UH jsme si prohlédli fotografie a modely přibližující plavení dřeva. Vracíme se zpět do koliby, tentokrát na oběd. Dáváme si všichni šašlik s opékanými brambory (8,50 a 5,— UH), připravují je venku na grilu. Radek si dává kávu s mlékem, které mu bylo čerstvě nadojeno. Pokračujeme do vesnice Koločava, která je u nás asi nejznámějším turistickým cílem na Zakarpatské Ukrajině. Nejprve si prohlížíme kostel sv. Ducha a hroby českých četníků, které zabil Nikola Šuhaj. Dále máme v plánu najít hrob Nikoly Šuhaje. Nebýt pomoci jedné místní babičky, tak by jsme ho nenašli. Pro Vás tady náme návod. Na křižovatce, kde hlavní silnice odbočuje doprava a poté pokračuje mostem přes řeku, se dejte rovně po prašné silnici. Vlevo uvidíte úzkou silnici vedoucí do prudkého kopce (má celkem pěkný asfaltový povrch) a nahoře najdete hřbitov. Brána asi bude zamčená, přelezte plot stejně jako to dělají místní. Na hřbitově se vydejte směrem k výše zmíněné křižovatce. Hrob Eržiky je pod třešní. Je to jediná třešeň na hřibově, takže ji snad najdete. Od hrobu Eržiky se vydejte směrem ke křižovatce. Hrob Nikoly a jeho bratra je v rohu hřbitova, není ale označen plnými jmény, jsou tam jen zkratky. Po úspěšném nalezení hrobů pokračujeme dále podél řeky na jih Zakarpatí. Ve vesnici Merešor prosíme místní lidi o doplnění vody, jsme pozváni na kávu, pěkně jsme si popovídali, udělali pár fotek a vzali adresu. Pokračujeme podél řeky Terebly, kolem přehrady kde zájezd české cestovky staví stany, my pokračujeme dále a nakonec stany stavíme u trafostanice poblíž vesnice Zabriď. Okoupat se dá v potoku, který protéká kolem. Radkovi při koupeli uplavalo mýdlo do Černého moře. Takže zítra musíme sehnat nové.

5.den, 2.8.2006, Zabriď - Buštino - Tjačiv - Teresva - Solotvina

Budík máme nastavený na 5.30, chvíli ležíme a v 5.45 začíná pršet. Vypadá to, že si dneska pospíme trochu více. Kolem osmé přestává pršet, chystáme snídani a balíme věci. Při odjezdu ale začíná opět pršet, a prvních 25 km prší. Krásně jsme promokli. V Buštinu dáváme v hospůdce u křižovatky kafíčko a pivo a po hlavní silnici pokračujeme přes Tjačiv do Teresvy, kde si v pizzerii dáváme oběd. Radek s Romanem pelmeně, Katka mlinci (palačinky) a já vareniky (taštičky plněné tvarohem). Jídlo bylo dobré, levné, ale příprava trvala celkem dlouho. Jedeme k solným jezerům do Solotviny. Jezera nacházíme bez problémů, horší je to však s ubytováním. Nakonec nacházíme úplně na konci ubytovnu Vida. Za pokoj pro čtyři osoby celkem 100,— UH, kola nám schovají v prádelně. Na první pohled vypadá ubytovna dobře. Jdeme se okoupat do solných jezer. Všude je nepořádek, kolem jsou postavené chatičky bez ladu a skladu, na hladině plave všechno možné. Voda je „samoplavací“, ale nelíbí se nám to tady jako v rumunské Ocna Sugatag. Po okoupání se vracíme na ubytovnu a jdeme se osprchovat - studená voda by mi nevadila tak moc jako okolní hygiena, v tomto ohledu byl včerejší potok daleko lepší. Jdeme do místní restaurace, kluci si dávají jídlo, začíná hrát hudba. Ceny za kafe a pivo jsou zde dvojnásobné oproti severní „horské“ části Zakarpatí. Jdeme spát poměrně pozdě, začalo vydatně pršet.

6.den, 3.8.2006, Solotvina - Chust - Berehovo

Romanovi je ráno špatně, asi ze včerejšího jídla. Na Radka během dne taky přijde těžká chvíle, podezdříváme včerejší večeři, my jsme si s Katkou nic nedávali a jsme bez problémů. Při odjezdu ze Solotviny potkáváme skupinku Čechů, se kterými jsme se setkali v Koločavě. Byli tady 2 noci, tak dlouho by jsme tu asi nevydrželi, Solotvina nás tedy moc nezaujala. Vracíme se zpět po hlavní silnici až do Chustu - pochopitelně s přestávkami na kafe. V našem plánu je dnes dojet vlakem do Mukačeva. Na nádraží však potkáváme partii Čechů, kteří jedou do Berehova, kde mají být solné koupele. Chceme si vynahradit zklamání ze solných jezer v Solotvině a měníme plán. Vlak jede v 15.15 místního času. Kupujeme jízdenky Chust—Berehovo za 3,30 UH. Pro kola kupujeme ty samé jízdenky, na nádraží však nikdo neví jaké jízdenky nám pro kola mají vydat. Přijíždí vlak a my bez problémů nakládáme kola do chodbičky, která je krásně široká a není tam problém se vytočit s kolem i s brašnama. V Korolevu musíme přestoupit na další vlak, opět bez problémů i s koly. Průvodčí ve vlaku nám říkal, že pro kola žádné jízdenky nepotřebujeme, takže si je už příště nebudeme kupovat. Bohužel byl bazén v Berehovu již zavřený. Takže to nám nevyšlo. Zkoušíme najít nějaké ubytování, moc se nám nedaří, ale nakonec získáváme tip na kemp u jezera. Kemp se jmenuje Bumerang, opravdu je nový a funguje na celkem zvláštním principu. Břeh jezera je rozparcelován na různě velké pozemky, na mapě si vyberete místo které se vám líbí. Cena se odvíjí od polohy, velikosti, vybavenosti a přístupu autem. Na recepci poté obdržíte klíče od vaší parcely. Na všech je velký slunečník, schůdky do jezera, 2 lehátka. Voda je krásně teplá, dno je pískové - jedná se totiž o vytěžený „pískáč“. Na protějším břehu je restaurace, bereme kola a jedeme na večeři. Chtějí po nás však vstupné 5,— UH, jsou tu totiž různé atrakce (skluzavky, tobogán, hřiště a pod.), my však chceme pouze do restaurace. Vstupné do restaurace platit nechceme, když se otáčíme a chceme odjet pryč, tak nás nakonec pouští zdarma. Restaurace je nechutně drahá (pivo 4,— UH, kafe 4,— UH, šašlik 13,— UH, polévka 15,— UH), ale jídlo si přesto dáváme. Vracíme se na naši parcelu, musíme ještě postavit stany a už je tma. Otravuje tady poměrně hodně komárů, v noci prší a je bouřka.

7.den, 4.8.2006, Berehovo - Čop - Užhorod - Zemplínská šírava

Dnes máme v plánu přejezd na Slovensko. Po osmé hodině odjíždíme z kempu a jedeme na nejbližší vlakové nádraží. Vlakem chceme dojet do Čopu a trochu si tak zkrátit cestu. Naštěstí jsme se včera podívali v kolik hodin jede vlak naším směrem. Cestou musíme ještě jednou přestupovat, tentokrát ve stanici Batěvo. Zkoušíme jet bez jakýchkoliv jízdenek pro kola a nikdo je po nás ani nechce. Ceny jízdenek Bihaň—Batěvo 1,75 UH a Batěvo—Čop 1,75 UH. Čop nás celkem překvapil, jedná se o čisté, evropsky vyhlížející město. Alespoň takhle se nám jeví ze zahrádky příjemné kavárny poblíž nádraží. Naše další trasa vede po hlavní silnici do Užhorodu, cestou chceme koupit nějaké drobnosti domů. Zastavujeme se v jedné obci před Užhorodem v ABC pelmeněrii. Jedna porce zde stojí 3,— UH, kola se nám vešly do poměrně malinké chodbičky, i když nám bylo sděleno, že kola nám venku nikdo neukradne. Užhorodem pouze projíždíme, bereme to však přes centrum, kde je velmi živo. Na ukrajinsko-slovenských hranicích stojí ve frontě poměrně hodně aut, všechny je předjíždíme a od jednoho celníka dostáváme kousek papírku s razítkem. S tímto papírem poté procházíme od jedné kontroly ke druhé a na našem papírku přibývají další razítka. Na závěr odevzdáváme lístek v poslední budce, razítka jsou zkontrolována a my jsme vypuštěni na území Slovenska. Celá procedura trvala cca 30 minut. Jedeme k Zemplínské Šíravě, kde chceme přespat a zítra dojet na vlak do Michalovců a přejet přes Slovensko domů. Dojíždíme ke kempům na západním břehu nádrže. Vybrali jsme si kemp u obce Klokočov, naproti jsou penzióny Family a Life. Na recepci kempu nikdo není, prý se dostaví až ráno. Takže uvidíme, stavíme stany a jdeme do bufetu na něco k jídlu. Polévka byla pěkně hustá a bylo jí hodně. V noci je Radkovi hodně zle, celou noc slyšíme otvírání stanu a úprk směrem k záchodům. Pořád si myslíme, že se jedná o dozvuky ze Solotviny.

8.den, 5.8.2006, Zemplínská šírava - Michalovce - přesun do ČR

Ráno se dozvídáme od ostatní lidí v kempu, že výběrčí chodí kolem půl desáté. Tou dobou už budeme dávno v Michalovcích. Kemp opouštíme v osm hodin, za ty prachy to byl dobrý kemp :-). Záchody a sprchy jsou celkem obstojné, ve sprchách je teplá voda na žetony, které se nám však nepodařilo sehnat, asi se získávají na uzavřené recepci. Jinak ceny v tomto kempu jsou 80,— Sk za osobu a 70,— Sk za stan. Na kolech pokračujeme do Michalovců, Radkovi není vůbec dobře. Jídlo na cestu nakupujeme v Kauflandu. Nádraží v Michalovcích je nové, čisté a plné pokojových rostlin. Vyjíždíme v 10.10 osobákem do Košic, z Košic do Žiliny jedeme rychlíkem Spišan. V Třinci se loučíme s Romanem a pokračujeme autem do Frýdku-Místku.

Ubytování

Dvakrát jsme spali ve stanu v přírodě, dvakrát v kempu (z toho jednou na Slovensku) a dvakrát jsme využili místních možností ubytování. V severní hornaté části Zakarpatí nejsou problémy s nalezením vhodného místa pro stan, na jihu je to už trošku horší. Ubytování v penzionech není ještě příliš rozšířeno. Potkali jsme však dvojici Němců jedoucích do Moldávie, kteří spali pouze v penzionech. Takže vždy se podaří sehnat střechu nad hlavou v penzionu, ubytovně, hotelu, turbáze nebo v kimnatech vidpočinku na některých nádražích. V Solotvině v poslední době vzniklo hodně převážně dřevěných ubytoven, chatek a hotýlků, ale bez jakékoliv organizace a infrastruktury. Je to celkem humus.

Jídlo, pití

Se sehnáním pečiva a základních potravin není problém i na menších vesnicích. Většinou se jedná o malý obchůdek a zároveň hospůdku. V potravinách velký výběr nečekejte, ale všechno základní seženete. Doporučujeme výborné nanuky, lepší jsem nikde jinde neměl - velké, smetanové a za pár korun. Dále si můžete dát pivo, kafe, čaj. V každém obchůdku si všimněte klasického kuličkového počítadla. V restauracích si můžete vybrat z několika jídel, mezi ty klasické patří šašlik, pelmeně, boršč. Cena za jídlo se pohybuje kolem 10,— UH, kafe a čaj sežete zhruba za 1 až 2,— UH.

Ukrajinské silnice

Na Zakarpatské Ukrajině se krásně jezdí na kole. Opravdu. Díky minimálnímu provozu v severní hornaté části si tu připadáte jako na cyklostezce. Kvalita asfaltu je rozdílná - chvíli krásný asfalt, který náhle končí a pár kilometrů se jede po udusaných šutrech z řeky. Projíždí se malebnou krajinou, děti na vás mávají zpoza plotů a křičí „biciklisti“. Hlavní silniční tah na jihu již tak poetický není, proto jsme si cestu urychlovali vlakem. Doporučil bych horské kolo, lépe s odpruženou vidlicí (Radek ji neměl a říkal, že by se hodila) a úzkými silničními plášti (my jsme měli šířku 1,5").

Přeprava kola vlakem

Pro přesun na východ Slovenska jsme použili vlak Českých a Slovenských drah. Při cestách na Ukrajině jsme potom využili místní osobní vlaky. Jednoduše by se přeprava kola dala charakterizovat tak, že čím víc na východ, tím menší problémy. Jako jízdenku na východ Slovenska jsme zvolili City Star vypsanou z Třince do Michalovců. Celkem stála zpáteční jízdenka pro 4 osoby 2727,— Kč. Poté jsme si již museli pouze dokoupit jízdenku z Michalovců do Stakčína (á 94,— Sk). V ČR se platí za kolo ve vlaku 20,— Kč, na Slovensku 20,— Sk. Teoreticky by se mělo platit v každém vlaku zvlášť, ale slovenská průvodčí nám vypsala jízdenku pro kola až do cílové stanice, i když jsme několikrát přesedali.

Česká a Slovenská Republika

Po tratích ČD jsme naštěstí jeli jenom z Třince na státní hranice, navíc osobním vlakem, ve kterém většinou není s přepravou kola problém. Na Slovenských drahách jsme měli ověřeno z informačního centra, že je možno převážet kola v rychlíku v první a poslední chodbičce, pokud již tyto nejsou obsazeny jinými koly. V Žilině jsme si takto chtěli naložit kola do rychlíku Zemplín, ale průvodčí nám řekl že kola nevezme a že máme čekat až do rána na rychlík Cassovia, který má speciální vůz na kola. V dalším rychlíku Vihorlat to bylo průvodčímu jedno, takže jsme kola naložili. V rychlíku z Košic do Humenného to již bylo bez problémů, dokonce nám průvodčí i zamknul poslední a první dveře, aby tudy nemohli nastupovat ostatní cestující. V osobním vlaku z Humenného do Stakčína opět bez problémů. Při cestě zpět osobním vlakem z Michalovců do Košice bez problémů a rychlík Spišan z Košic do Žiliny měl dokonce zavazadlový vůz upravený pro kola, které byly bezpečně zavěšeny. Cesta osobním vlakem z Žiliny do Třince byla již bez problémů, také díky zavazadlovému vozu.

Ukrajina

Pro urychlení přesunu po rovinatém a nezáživném jihu jsme zvolili osobní vlak. Při první jízdě jsme si řekli i o jízdenku pro kolo, na stanici jsme tím způsobili trochu rozruch, protože nikdo pořádně nevěděl co nám mají prodat. Nakonec nám prodali ještě další jízdenky, které opatřili patřičným popisem. Průvodčí ve vlaku nám poté řekl, že speciální jízdenku nepotřebujeme. Při dalších cestách jsme si tedy jízdenky pro kolo nekupovali a nikdo je po nás nechtěl. Osobní vlaky mají široké dveře, ulička mezi sedadly je také široká. Dokonce nám i spolucestující pomáhali s nakládáním kol, což se u nás nevidí. Dokonce i babička prodávající občerstvení ve vlaku přes naše kola přeskakovala a ještě se u toho smála, a když jsme kola chtěli odklidit, tak nám naznačovala, že je tak máme nechat a ona je přeleze. Ceny jízdného jsou velice nízké. Nevyzkoušeli jsme však jízdu rychlíkem a tudíž nevíme jaké jsou možnosti při přepravě kola v těchto vlacích.

Náklady na cestu pro dvě osoby

Pojištění	266,— Kč
Jídlo (z domu)	100,— Kč
Jízdenka City Star	1 364,— Kč
Jízdenka Michalovce—Stakčín	188,— Sk (141,— Kč)
Jízdenka pro kola v ČR	80,— Kč
Jízdenka pro kola v SR	80,— Sk (60,— Kč)
Jídlo na Slovensku	60,— Sk (45,— Kč)
Ubytování, jídlo a pod. na Ukrajině	510,— UH (2 550,— Kč)
Celkem (2 osoby)	4 606,— Kč

Autor: Roman	Počet zobrazení: 2200 x
Vloženo: 24.12.2008	Upraveno: 24.12.2008