www.kamaro.cz - Cestopisy - Na kole Rumunskem a Ukrajinou 2012

Krátce o nás

Aktuality

Cestopisy

Stavba domu

Fotografie

Na kole Rumunskem a Ukrajinou 2012

Čtrnáctidenní cyklistická dovolená, přes Maďarsko jsme přejeli do Rumunska a tam jsme navštívili spoustu dřevěných kostelů v kraji Maramureš. Z Rumunska jsme se přesunuli na Zakarpatskou Ukrajinu, kde jsme si už jenom užívali volných dní a postupně se přesouvali ke slovenským hranicím.

1. den, 25.8.2012, cesta přes Slovensko - Košice - Hollóháza - Pálháza - Sátoraljaújhely - Kisvárda

Pro přejezd přes Slovensko jsme měli rezervovanou jízdenku pro kola na brzký ranní vlak č. 443 Šírava, který odjížděl po třetí hodině z Českého Těšína. Abychom nemuseli jet takhle brzy ráno, přepravili jsme se den předem do Těšína a přespali jsme u Radka a Aničky. Zároveň jsme si také nacvičili manipulaci s plně naloženými koly. Do nákladního výtahu v paneláku se dvě kola nevlezly, problémem bylo i překonání několika schodů u vstupu do domu. Naštěstí jsme dva a ve dvou lidech se jedno kolo dalo vytlačit. Ráno jsme to již měli nacvičené, takže přesun na vlak byl už bezproblémový. Do vlaku jsme nakládali již odstrojené kola, které již nejsou tak těžké. Před osmou hodinou jsme byli již v Košicích a mohli jsme vyrazit k maďarským hranicím.
Přejížděli jsme přes nový hraniční přechod Skároš - Hollóháza. Do Skároše byla cesta rovinatá, ale ve Skároši se zvedla a dost prudce stoupala do sedla. Jelo se ale po pěkném asfaltu s téměř nulovým provozem. Na maďarské straně jsme nabytou výšku rychle ztratili a Hollóházou jsme celkem rychle prosvištěli. Naším prvním cílem na cestě byla Pálháza, kde by se podle nalezených informací měla nacházet úzkorozchodná vlaková trať vedoucí do jednoho údolí. Po delším hledání jsme ji opravdu našli a vydali jsme se po stezce podél kolejí až na konec trati, kde se nachází krátký tunel ve skále. Zde jsme si dali u jezírka malou pauzu a cestou zpět jsme dokonce potkali i zmiňovaný vláček s turisty.
Naše další cesta vedla přes městečko Sátoraljaújhely, jehož centrum nás příjemně překvapilo. Místy byla podél silnice vedena cyklostezka, místy se muselo jet po silnici. Protože bylo přes den hodně horko (teplota ve stínu se pohybovala kolem 37 stupňů), vykoupali jsme se v řece Bodrog, kterou jsme přejížděli. Bylo to velmi příjemné. Po překonání Bodrogu jsme pokračovali přes Karos, Pálcin, Cigánd a dojeli jsme až do Kisvárdy, kde jsme se ubytovali v místním kempu. Uvnitř se nacházelo i koupaliště, kemp byl však poměrně rozlehlý a hlučný. Kompletní cena za dvě osoby a stan byla 5300,— HUF (maďarský forint).
Dnešní trasa byla dost dlouhá, najeli jsme 130 km, převážně v rovinatém terénu a po kvalitním povrchu. Dala by se považovat za přesun, protože cestou toho moc zajímavého k vidění nebylo.
Dospěli jsme k důležitému zjištění: Polohu vesnice v rozlehlé maďarské pustě je možné určit podle vodojemu, který se nachází v každé obci a převyšuje okolní stromy. Lze se tak poměrně dobře orientovat. V obcích se podél cesty navíc nacházejí hydranty modré barvy. Využívali jsme je na ochlazení v průběhu horkých dní, pro mytí ovoce a bez jakýchkoliv následků i k pití.

Úzkorozchodná železnice v Palháze

2. den, 26.8.2012, Kisvárda - Tákos - Csaroda - Tarpa - Tivadar - Fehérgyarmat

Dnešní den již byl bohatší na zajímavosti, které jsme mohli potkat. Z Kisvárdy nás čekal ještě nezajímavý přesun přes Vásárosnamény do vesnice Tákos. Zde se nachází pěkný dřevěný kostelík. Je ze sedmnáctého století, jeho konstrukce je dřevěná, výplň je z rákosu a celý je omítnutý hlínou. Hlína je opatřena vápeným nátěrem a kostelík je tak čistě bílý, doplněný dřevěnými prvky a celodřevěnou zvonicí. Uvnitř se nachází malovaný kazetový strop.
V sousedící vesnici Csaroda je také pěkný kostelík, tentokráte gotický a údajně je nejstarší ve východním Maďarsku (ze 13. století). Na kostelu jsou obnoveny části kdysi pravděpodobně rozsáhlých fresek. Dovnitř kostela jsme se bohužel nedostali.
Cestou jsme projížděli vesnicí Tarpa, kde se měl podle průvodce nacházet horizontální dřevěný mlýn. Podařilo se nám jej najít a dokonce poblíž stál správce a mlýn nám otevřel a ukázal jeho funkci. K mletí obilí se zde používala síla koní, kteří otáčeli velkým horizontálním kolem, které bylo zastřešeno kuželovou střechou pokrytou šindelem. Ve vedlejší menší kruhové budově se již nacházelo samotné mlecí zařízení. Zajímavá technická památka.
Další zastávka na sebe nenechala dlouho čekat, v Tivadaru se nachází příjemné říční lázně. U řeky je zde písečná pláž na kterou navazuje několik restaurací, chatová osada a kemp. Protože opět panovaly vysoké teploty, opět jsme využili možnosti se vykoupat. Navečer jsme se vydali ještě kousek k rumunským hranicím s cílem najít nějaké místo pro stan. Nakonec jsme postavili stan stranou cesty kousek od řeky Szamos za vesnicí Gégénydányád.
Dnes jse najeli 85 km, po rovině, v ukrutném vedru. Cestou jsme ale dost často stáli a konečně jsme měli možnost navštívit nějaké zajímavosti.

Vstupenka do horizontálního mlýna v Tarpě

3. den, 27.8.2012, přejezd do Rumunska - Satu Mare - Baia Mare - Șurdești

Dnes nastal čas na přejezd do Rumunska a přesun nezajímavou částí Rumunska po podhůří Maramuréše. V noci pršelo, ráno jsme balili mírně mokrý stan a vyrazili jsme směrem k hraničnímu přechodu. To už začínalo dost silně pršet, než jsme dojeli do rumunského Satu Mare, byli jsme už úplně mokří. Měli jsme naplánovaný přesun do Baia Mare vlakem, schovali jsme se tedy do nádražní haly. Bohužel jsme si neuvědomili včas hodinový rozdíl v maďarském a rumunském čase a ujel nám jeden spoj do Baia Mare. Navíc tento vlak umožňoval přepravu kol a další takový měl jet až za 4 hodiny. Za hodinu měl jet rychlík, ale podle zaměstnanců dráhy v něm není možná přeprava kol. Nakonec se nás však ujal jeden ze zaměstnanců a vše domluvil přímo s průvodčím ve vlaku a ten nám umožnil kola naložit. Za kola jsme mu měli zaplatit ve vlaku, průvodčí však nic nechtěl, ani když jsme na kola upozorňovali. Vlak byl téměř prázdný a využili jsme jej alespoň na chvíli jako sušárnu promočených bot. Jízdenka pro jednu osobu ze Satu Mare do Baia Mare stála 17.40 RON (rumunský nový lei), vzdálenost je cca 60 km.
Po příjezdu do Baia Mare stále pršelo, okupovali jsme tedy nevzhlednou a špinavou nádražní budovu. Měli jsme naštěstí ještě stále dost času, abychom stihli vyjet mimo město a sehnat si ubytování. Kolem šesté jsme už dále čekat nemohli, nepršelo už tak moc a tak jsme vyrazili s cílem dojet až do Șurdești k našemu prvnímu dřevěnému kostelu v oblasti Maramureš. Nechali jsme si ukázat správný směr jedním z policistů, kteří mají v nádražní budově stanici. Se zdejšími policisty jsme měli jen dobré zkušenosti, byli ochotní a nechali nás převléct do cyklistického za dveřmi stanice. Z města jsme potřebovali vyjet na Baia Sprie, do tohoto města jsme museli jet po hlavní silnice s celkem hustým provozem. V Baia Sprie jsme odbočili z hlavní silnice a silný provoz jsme vyměnili za rozbitou silnici a neustálé výjezdy nahoru a poté opět dolů. Do Șurdești to bylo z Baia Mare 20 km.
Vesnice Șurdești je poměrně rozlehlá a jsou zde možnosti ubytování. My jsme se chtěli ubytovat blízko u místního dřevěného kostela, což se nám nakonec podařilo v místním penzionu Mártuca. Penzion byl nový a dobře zařízený, WC a srcha byly na všech pokojích a byla zde i společenská místnost. To vše za 100,— RON za dvoulůžkový pokoj. Byli jsme zde jediní ubytovaní, takže to byla pohoda a dle našeho zvyku jsme si z penzionu udělali prádelnu se sušárnou. Večer jsme ještě pěšky vyrazili k místnímu dřevěnému kostelu, jehož vysokou věž jsme viděli přímo z penzionu. Byl vzdálený asi 5 minut chůze, takže úplná paráda.
V oblasti Maramuréše se nachází spousta pravoslavných dřevěných kostelů. Od dřevěných kostelů na Slovensku nebo na Ukrajině se výrazně odlišují vysokými střechami a věžemi (často se čtyřmi rohovými věžičkami). Jako většina podobných staveb jsou i tyto rozděleny na předsíň, loď a kněžiště. Před vstupem se často nachází zastřešený vchod. Trámy jsou hranaté a jsou položeny vodorovně. Střecha je vždy šindelová. Vnitřní stěny jsou pokryty nástěnnými malbami z 18. a počátku 19. století. Kostel v Șurdești byl postaven v roce 1724 nebo 1738 a jeho věž je vysoká 45m (trojnásobek délky kostela!). Jednalo se o nejvyšší dřevěnou stavbu v Evropě, z dřevěných kostelů však byl překonán nově vybudovaným kostelem v ženském klášteře v Bîrsaně.
Dnes jsme na kolech najeli 60 km, většinou v dešti. Protože jsme potřebovali mokré věci usušit využili jsme ubytování v penzionu. Věci v brašnách však zůstaly suché, vodotěsné brašny jsou prostě skvělé.

Schéma typického kostela v Maramureši

Schematická mapa oblasti Maramureš s kostely

Vlaková jízdenka Baia Mare - Satu Mare

Vizitka penzionu

4. den, 28.8.2012, Șurdești - Plopiș - Budești - Ocna Șugatag

Dnes jsme měli v plánu přejezd přes hlavní hřeben do severní části Maramureše, kde se nachází velké množství pravoslavných dřevených kostelů. Ráno se ještě před opuštěním penzionu jdeme znovu podívat na kostel v Șurdești a na další kostel v sousední vesnici Plopiș. Věž kostela je z dálky viditelná a vzdušnou čarou je přibližně 2 km daleko, je tedy v pěším dosahu od penzionu. Od kostela v Șurdești je třeba pokračovat směrem ke kostelu v Plopiși. Je však třeba překonat menší říčku, jakmile narazíte na štěrkovou cestu dejte se kousek vlevo a uvidíte lanový most přes potok. Za mostem se dejte kousek vpravo a poté můžete zamířit do kopce nalevo po některé v mnoha vyšlapaných stezek. Jakmile dorazíte na horizont uvidíte již kostel kousek před sebou. Kostel je menší než v Șurdești a je obklopen místním hřbitovem.
Po návratu na penzion jsme si sbalili naše věci, rozloučili se s majiteli a vydali se na další cestu. Cestou jsme museli překonet sedlo Neteda (1039 m n.m.), na které jsme se ve vesnici Cavnic dobře posilnili v místním malém krámku u cesty. Jednalo se o malý krámek, kde měli skoro všechno včetně kávy a sušenek na váhu. Typická Ukrajina nás tak uvítala o pár dní dříve, krámek nám udělal velkou radost. Před stoupáním které nás čekalo nám alespoň trochu zlepšil náladu. Samotné stoupání je poměrně dlohé a místy i dost prudké, ze začátku se jede podél potoka, ale v závěru silnice potok opouští a dále stoupá. V prvním sedle se nachází malý lyžarský areál, zatím se však nejedná o definitivní konec celého stoupání, ale již je téměř vyhráno. V samotném sedle se nenachází žádná cedule, která by informovala o dosaženém vrcholu, silnice se zde ale dost výrazně láme a okamžitě začíná klesat. Při sjezdu si užíváme dalekých výhledů na celý Maramureš i s pohořím Rodna v pozadí.
První vesnicí do které dorazíme je Budești, které patří k nejvíce zachovaným vesnicím v oblasti. Většina domů je dřevěná a v obci se také nacházejí hned dva dřevěné kostely. Nejdříve jsme zamířili k hornímu (Susani) kostelu, který je netypický svým umístěním věže téměř ve středu střechy. Do této polohy se věž dostala při postupné dostavbě kostela. Spodní (Joseni) kostel se nachází mezi stromy a není tak dobře viditelný. V obci se však nacházejí dostatečně výrazné informační cedule.
V další vesnici Sîrbi se nacházejí dva kostely, při průjezdu jsme však na ně nenarazili. Ve vesnici se však nachází skupina místních řemeslníků, kteří zde vytvořili malý skanzen s funkčním vodním mlýnem a vytváření zde tradiční výrobky: vlněné papuče a kabáty, keramiku a pod. Do mlýna se nám podařilo i dostat.
Călinești také nabízí dva kostely, ty si však necháme až na zítřek a nyní jedeme do vesnice Ocna Șugatag, kde se nacházejí solné lázně. Ty jsme navštívili již v roce 2004 a chtěli jsme tak porovnat úroveň služeb v odstupu osmi let. Nabídka ubytování je nyní širší, ale návštěvníků je tu méně. Venkovní koupaliště byly napuštěné, ale nikdo nevybíral vstupné. V bazénech bylo pár lidí. V areálu jsou nové sprchy, krátce jsme se okoupali ve slané vodě a pořádně se osprchovali. V jižní části obce probíhá výstavba přírodního koupaliště se slanou vodou, byli jsme se zde podívat, ale provoz byl divný. Pár restaurací bylo otevřeno, jezírka byly v uzavřených areálech. V okolí byly vybudovány malé chatky. Trochu nám to připomínalo ukrajinskou Solotvinu, kde se nachází podobná solná jezírka. Kemp v severní části vesnice je zavřený. Vhodné místo pro stavbu stanu jsme se vydali hledat jižně od vesnice po silnici na Budești, kde jsme našli pěkné klidné místo a kde jsme také přespali.
Dnes jsme najeli 45 km, cestou jsme překonali sedlo Neteda a projeli jsme několik vesnic v Maramureši a navštívili jsme několik dřevěných kostelů.

5. den, 29.8.2012, Ocna Șugatag - údolí Izy - Moisei

Dnes pokračujeme po dřevěných kostelech, čeká nás jich dnes spousta, budeme totiž projíždět údolím řeky Izy, kde je kostel v každé vesnici. Než však dojedeme do údolí Izy musíme projekt vesnicí Călinești, kde se nacházejí kostely hned dva. Oba kostely se nacházejí v blízkosti cesty na Bîrsanu, napřed navštěvujeme kostel Susani a následně i Joseni - drobný kostelík s atypickým velkým zastřešeným vchodem, díky němuž je v Maramureši unikátní. Při cestě do Bîrsany musíme překonat nevysoký hřeben. V Bîrsaně odbočujeme vpravo a jedeme po hlavní komunikaci vedoucí údolím řeky Izy. Nově vybudovaný ženský klášter se nachází na úplném konci vesnice a celý areál je pěkně upravený. Kromě ubytovacích a jiných provozních budov byl v areálu postavený nový kostel, který svou výškou věže 56m překonal dlouhou dobu nejvyšší kostel v Șurdești. Kostel ještě nemá typickou šedo-černou patinu jako ostatní kostely, má barvu krásného čerstvého dřeva. V areálu právě probíhá nějaké shromáždění, je zde poměrně hodně lidí.
Další kostel navštěvujeme v obci Rozavlea. Zde se nám poprvé podaří dostat i do vnitřních prostor (vstupné 4,— ROL), i když zde právě probíhá rekonstrukce nástěnných maleb. Střecha kostela byla v nedávné době již nahrazena novou (naštěstí v původním šindelovém provedení).
K dalším kostelům zajíždíme do vesnice Ieud. Je potřeba odbočit kousek z hlavní cesty. Ve vesnici by měly být dva staré kostely, podařilo se nám však najít pouze horní kostel. Jedná se pravděpodobně o nejstarší kostel v Maramureši z roku 1364. Zde se nám také podařilo dostat dovnitř (vstupné 2,— RON) a mohli jsme si tak prohlédnout krásné nástěnné malby. V dálce jsme viděli vysokou věž dalšího kostela, ten je však nově postavený, ale pro jeho umístění bylo vybráno pěkné místo na vrcholku malého kopce. Výšku kostela to tak ještě zvýrazňuje.
Vracíme se na hlavní cesta a pokračujeme po dalších vesnicích v údolí řeky Izy. Další kostel je hned u cesty ve vesnici Bogdan Vodă v těsné blízkosti nového kostela.
V obci Săliștea de Sus se jedeme podívat na poslední kostel na naší trase (Biserica de lemn), který je malý, ale pěkný. Údolí Izy končí v Săcelu, kde je potřeba překonat další nevysoký hřeben a poté sjet do údolí řeky Vișeu, kde jsme se chtěli v Moisei pokusit najít Iona a jeho rodinu, u kterých jsme přenocovali při našem výletě v roce 2004. Bohužel jsme si jen matně pamatovali kde Ion bydlel. Měli jsme s sebou ale fotografii a adresu, kterou nám na fotografii napsal. Před domem jsme viděli na lavičce sedět pár starších pánů a doufali jsem, že nám pomůžou. Po vysvětlení situace se rozjelo obrovské pátrání (pochopili jsme, že rodin s tímto příjemním je v obci více než dost), podle čísla popisného nebylo možné přesněji určit polohu a po několika telefonátech se u naší fotografie vystřídalo několik lidí. Konečně se podařilo určit tu správnou rodinnou větev a byl proveden pokus o vysvětlení trasy. Brzy naši průvodci zjistili, že to nebude tak jednoduché, opět proběhlo pár telefonátů a během několika minut přijelo auto, které jsme měli následovat. Takže jsme za ním vyrazili na kolech, měli jsme to i s doprovodem. Auto odbočilo do jedné z bočních uliček a v tu chvíli jsme již dům Iona poznali. Naštestí byli doma a okamžitě si na nás vzpomněli. Tentokrát jsme s sebou neměli ani rumunský slovníček, naštěstí mladší syn již dospěl a naučil se anglicky. Simultánně překládal a stal se tak nejdůležitějším článkem celého konverzačního řetezce. Vše si perfektně pamatovali, dokonce se ptali kde jsme nechali Martina a zda pořád pracujeme jako projektanti. Byli jsme pozváni na rodinnou večeři, byl nám nabídnutý nocleh.
Najeli jsme celkem 85 km, počasí nám v posledních dnech přálo a bylo ideálních 25 stupnů Celsia, jasno až polojasno.

Fresky uvnitř maramurešských kostelů

Vstupenka do kostela v Ieudu

Hostina v Moisei

6. den, 30.8.2012, Moisei - Vișeu de Jos - Sighetu Marmației - Solotvino - Dubove

Ráno začalo vydatnou snídaní u našich hostiletů a vyrazili jsme směrem na Sighetu Marmației. Protože bychom museli jet značnou část cesty po frekventované hlavní komunikaci a přes hřeben tak máme v plánu zkrátit si cestu vlakem z Vișeu de Jos do Sighetu. Nejprve se ale jedeme podívat do Vișeu de Sus jak vypadá lesní železnice údolím řeky Vaser. Od naší návštěvy v roce 2004 se toho změnilo opravdu hodně. U opravené nádražní budovy je velké parkoviště plné aut (odhadem cca 100 aut), jsou připraveny hned dva parní vlaky, ale děravá Cozia kterou jsme jeli my už zde není. Vlaky také vyjížděly až kolem deváté hodiny, aby turisté nemuseli brzy vstávat. Místním se z této úzkorozchodné železnice podařilo vytvořit navštěvovanou atrakci, pozitivní je alespoň to, že se tak podaří dráhu zachovat v činnosti. Trať je stále používána i pro svážení dřeva, v těsné blízkosti byl postavený závod na jeho zpracování. Snad nebude těžba moc intenzivní.
Do Vișeu de Jos je to jen pár kilometrů a vlak nám jede téměř okamžitě. Do Sighetu je to cca 60 km, platili jsme 7.30 RON za osobu a 5,— RON za kolo. Kola si nakládáme sami, vlak je zaplněný z poloviny. Kousek za Vișeu de Jos se odděluje trať od silnice a projíždíme pěkným údolím, které končí vesnicí Valea Vișeului na hranicích s Ukrajinou. Hranice je zde tvořena řekou Tisou, po ukrajinské straně podél řeky vede silnice na Rachiv, na rumunské straně pouze železniční trať (nevěřte některým mapám, kde je zakreslena silnice). Hraniční přechod zde není.
Před polednem jsme dorazili do Sighetu Marmației a z nádraží jsme se vypravili přímo do centra, které jsme si chtěli prohlédnout. Zároveň jsme potřebovali sehnat jeden nový plášť, protože ten můj odešel poměrně rychle a nevěštil jsem mu dlouhou životnost. Centrum města je pěkně upraveno, jsou zde příjemné kavárny a dobře zásobené obchody. Nakonec jsme sehnali i cykloprodejnu ve které jsme plášť sehnali, vyměnili peníze na hřivny a vydali jsme se k relativně nově otevřenému hraničnímu přechodu na Ukrajinu.
Přechod přes hranici byl bezproblémový, nevyplňovali jsme bumážky jako při našich předchozích návštěvách. Na ukrajinské straně hranice se nachází městečko Solotvino s přírodními solnými jezírky. V provozu je zde i solný důl, který se dá navštívit. My jsme neměli na Solotvinu dobré vzpomínky, zdála se nám strašně špinavá a chaoticky se rozvíjející. Projeli jsme si část v okolí jezírek a je pravda, že se úroveň služeb zlepšila a neválí se zde tolik odpadků jako před šesti lety.
Ze Solotviny jsme jeli po hlavní silnici až do Teresvy. Kousek za Solotvinou se nachází seskupení neuvěřitelně přezdobených a obrovských domů na tak malých parcelách, že si sousedé mohou podat ruku z okna do okna. Spousta domů je rozestavěna a možná nebude nikdy dokončena. V Teresvě jsme odbočili do údolí stejnojmenné řeky, jeli jsme po levém břehu. Za městečkem Dubove jsme se začali dívat po vhodném místě pro postavení stanu, který jsme nakonec postavili kousek před vesnicí Krasna na opačném břehu než je zde vedena silnice. Kdysi zde byl most, ten však strhla povodeň a nyní je zde provizorní dřevěná lávka. V nejbližším domě jsme se pro jistotu zeptali jestli si můžeme na louce postavit stan. Bylo to však bez problémů.

Vlaková jízdenka Vișeu de Jos - Sighetu Marmației

Domy u hlavní cesty na Solotvino

7. den, 31.8.2012, Krasna - Usť čorná - sedlo Prislop

Podle předpovědi počasí nám částečně hrozilo zhoršení počasí a pro přechod sedla mezi Komsomolskem (Německou Mokrou) a Koločavou jsme potřebovali delší období suchého počasí. Kdyby začalo pršet a déšť by byl vydatný museli bychom do Koločavy dojet sousedním údolím řeky Terebly. Cesta z Německé Mokré vede korytem potoka a kdyby byla hladina vody vyšší cestu by nám to zkomplikovalo. Napřed se ale musíme vůbec do Německé Mokré dostat. Asfaltová silnice totiž končí už v Usť Čorné, dále již pokračuje štěrková cesta. Cestovní rychlost se výrazně snížila, některé úseky jsou díky vystouplým kamenům dost náročné na projetí. Po projetí nákladního Zilu se dřevem se vždy zvedne obrovský oblak prachu.
Německá Mokrá (Komsomolsk) je poslední vesnice v tomto údolí, odbočka do sedla začíná kousek za vesnicí. Je zde přes cestu závora, cesta je značena žlutou značkou, stejnou na jakou jsme zvyklí z našich hor. Po překonání malého mostku začínáme tlačit kola, podle rozcestníku jsou to do sedla 4 km. Po chvíli tlačení poprvé brodíme přes potok. Není hluboký, maximálně po poloviny lýtek. Za chvíli brodíme podruhé. A potřetí. Cesta jde stále podle potoka, chvíli po levém, chvíli po pravém břehu. To nejlepší ale má ještě přijít. Dostáváme se do místa, kde již kolo neutlačí jeden z nás. Pedály jsme odmontovali již dávno, při tlačení jsme se do nich bouchali. Jedno kolo necháváme na místě, druhé kolo ve dvou tlačíme přibližně 200 m dlouhým úsekem ve dvou. Poté se vracíme zpět pro druhé kolo. Takto to musíme udělat vícekrát. V místě kde cesta opouští potok si dáváme oběd. Zbývající úsek do sedla již není vedený potokem, ale v některých asážích je cesta prudká a opět musíme tlačit společně jedno kolo.
Do sedla jsme dorazili kolem třetí hodiny a měli jsme dost času na odpočinek a průzkum nejbližšího okolí. Na oslavu jsme dokonce vypili i víno, které jsme dostali v Moisei od Iona. Sedlo je ploché, prochází jím cesta a elektrické vedení. V bízkosti křížku je rozcestník turistických tras, na jednu stranu se dá vystoupit na poloninu Krásná, na druhou stranu na Strimbu. Stan stavíme až navečer, kousek od rozcestníku.
Dnes jsme toho nenajeli moc, 27 km na kole a poté jsme 4 km kola tlačili.

Komsomolsk, poslední vesnice v údolí

Katka při vstupu do Německé Mokré (Komsomolsku)

8. den, 1.9.2012, pěší výlet na poloninu Krásná

Dnes jsme si naplánovali pěší výlet na poloninu Krásná. Ráno jsme sbalili stan, kola jsme ukryli do lesa a zakryli je větvemi. Ze sedla Prislop (926 m n.m.) je to na hřeben poloniny hodina chůze. Po hřebeni vede štěrková cesta, my se po ní vydáváme k nejvyššímu bodu poloniny a to vrcholu Topas (1548 m n.m.). Z vrcholu poloniny je krásný rozhled, zejména na poloninu Piškoňa a vrchol Strimba, které jsou přímo naproti nám. Pod námi je rozlehlá vesnice Koločava. Od nejvyššího vrcholu scházíme do Koločavy. Sestup je oproti výstupu neúměrně dlouhý. V Koločavě si dáváme v místním obchodě nanuky, pivo a pomalu pokračujeme zpět do sedla nad obcí. Cestou se potkáváme s mladou polkou na motorce, která doprovází svého přítele, který jede na kole. Podle plánů mají před sebou ještě velkou část cesty. Chtěli přejet přes sedlo do Usť Čorné a pokračovat na Dubové. To jsme jim rozmluvili, s motorkou by měli při průjezdu velké problémy. Cestou do sedla nás dojíždí Zil, který jede někam nahoru. Zastavíme si ho a zeptáme se, zde by nás nemohl kousek svést. Něměl nic proti, cestou jsme si dobře popovídali. Jel kousek pod sedlo naložit dřevo, které tam zatím zbytek party připravoval. Taky nám povídal že při občasných divadelních představeních hraje Nikolaje Šuhaje. Sám se taky Nikolaj jmenovat. Zilem jsme jeli napřed po polní cestě a potom jsme odbočili do koryta potoka, kterým Zil neohroženě pokračoval. Uvnitř kabiny jsme lítali jako chrousti v krabičce, je až neuvěřitelné kam se toto auto dokáže vyškrábat. Bohužel následky na přírodu jsou patrné na všech okolních kopcích, které ve vyježděných kolejích hodně trpí erozí. Do sedla už poté docházíme pěšky, je to už jen kousek. V sedle bohužel není pramen vody, pro vodu jsme šel večer asi 500m po silnici směrem na Koločavu, kde cesta kříží drobný potok.

Večer v sedle Prislop

9. den, 2.9.2012, sedlo Prislop - Koločava - Siněvir

Ráno balíme všechny věci a loučíme se se sedlem, kde jsme strávili poslední dvě noci s krásným výhledem. Sjíždíme po cestě do Koločavy, sjezd je celkem jetelný. Horní část Koločavy je krásná, všude se pasou krávy, tráva má všude anglický sestřih, ale nikde neřve žádná sekačka. Chvíli jsme se zaposlouchali do okolních zvuků. Mezi zpěvem ptactva byly slyšet kravské zvony. Báječný relax.
V Koločavě jdeme navštívit místní nové muzeum pyšnící se názvem Stare Selo. Jedná se o skanzen, který je seskládaný z budov z okolních kopců. Vzhledem k počtu starých dřevěných domů na okolních stráních asi nebyl problém potřebný počet domů sehnat. Je spíše problém rozpoznat, kde je ještě skanzen a kde už je normální vesnice. Uvnitř skanzenu můžete nakouknout do budovy policejní stanice, školy, kovárny, ovčínu, hospody a dalších. Je zde také část věnující se úzkorozchodným drahám, které se zde používaly pro svoz dřeva. Tyto železnice byly bohužel zničeny povodněmi a v provozu zůstala pouze jediná úzkorozchodná dráha z Iršavy. Dále se zde připravuje expozice vorařství. V centru vesnice si dáváme naše oblíbenou kombinaci kafe, sušenky, nanuk a vyrážíme na daší část cesty. Ta vede do vesnice Siněvir, kde se chceme ubytovat v turbáze Terebla. Ta se nachází hned naproti vyhlášené koliby. V kolibě si dáváme oběd, šašlik s pečeným bramborem.
Po obědě se jdeme ubytovat, pokoje jsou dost vyžilé, cena je 60,— UAH (ukrajinská hřivna) za osobu. Aspoň že teče teplá voda. Odpoledne vyrážíme ještě na kole kousek do Siněvirského národního parku. Dojeli jsme do Siněvirské Poljany. Cestou zpět jsme se zastavili v záchrané stanici medvědů, která zde byla nově vybudována. Za plotem byli 4 medvědi hnědí, kteří byli nějakým způsobem zraněni a tady se dávali dohromady. Strach dokázali nahnat i když byli za vysokým plotem s elektrickým ohradníkem.
Najeli jsme 45 km, dost času jsme však strávili ve skanzenu.

Vstupenka do skanzenu Stare Selo

10. den, 4.9.2012, Siněvir - Svoboda - Siněvir - sedlo nad Mižhirjou

V plánu máme návštěvu zastrčené vesnice Svoboda na konci údolí Siněvirského národního parku. Cestou projíždíme přes Siněvirskou Poljanu, za kterou končí asfaltová silnice. Ve vesnici Svoboda necháváme kola po domluvě s majitelem na místním obchodem a jdeme na pěší výlet na naši bývalou hranici. Posazení vesnice v travnatém údolí s domy rozesetými po oplocených pastvinách je úžasné. Opět je vše dokonale spaseno, skoro jako na golfovém hřišti. Cestou na hřeben nacházíme velké množství ostružin nadměrných rozměrů. Nedalo se jim odolat, doslova jsme se jimi přežrali. Cesta po hranici ale nebyla jinak zajímavá, tajně jsme doufali že bychom mohli narazit na nějaký starý hraniční kámen. Po návratu do vesnice se jedeme ještě podívat k Siněvirskému jezeru. Od cesty v údolí je to krátké, ale velmi prudké stoupání. V jezeře bylo málo vody, léto bylo suché. O kolísání hladiny podle množství srážek je psáno i na informačních panelech. Opouštíme národní park, znovu projíždíme vesnicí Siněvir a vyjíždíme do sedla mezi Siněvirem a Mižhirjou. Tam celkem dlouho hledáme pěkné místo na postavení stanu, ale nakonec jsme ho našli a stan jsme postavili až večer.
Dnes máme na kontě 48 km a krátký pěší výlet v okolí Svobody.

11. den, 5.9.2012, Mižhirja - Roztoka - Pilipec

Dnes chceme dojet do penzionu U Leva, kde jsme se ubytovali vždy při našich návštěvách Ukrajiny. Už je to taková malá tradice. Není to daleko, takže není třeba nikam spěchat. Ráno sjíždíme ze sedla do Mižhirji, kde musíme najít banku, potřebujeme se totiž vyměnit trochu peněz. Mižhirja není ničím zajímavá, v centru bylo celkem živo, tak jsme si dali v kavárně alespoň kafe. Pokračujeme po hlavní silnici na Volovec a kousek za Mižhirjou se před námi objevil obrovský hotel - vskutku pyramidální záležitost. V obcích, kterými projíždíme, jsou dřevěné kostely. Ty jsou však oproti kostelům v Rumunsku ve špatném stavu, šindelová střecha bývá většinou nahrazena plechovou, u vstupu bývá většinou vybudovaný prosklené zádveří. Kostely jsou i jiného typu, tvarově podobné kostelům na východním Slovensku. Slovenské kostely jsou však dobře udržované a bez přidaných prvků. Kostely jsou v obcích Kelečin a Izky. Udělali jsme si ještě zajížďku do obcí Nižnij a Verchnyj Studenyj (navštívili jsme je již na jaře 2007), opět abychom mohli porovnat vývoj. Ve vesnici Verchnyj Studenyj se nachází další dřevěný kostel, za 5 let se jeho stav v podstatě nezměnil. V obci pomalu pokračuje výstavba malého lyžařského areálu.
Kolem třetí hodiny přijíždíme k penzionu, jako obvykle vypadá zavřeně. Nenecháváme se však rozhodit a za chvíli přece jen Leonid přišel. Jedna partie před pár dny odjela další by měla přijet zítra, ubytována je zde tříčlená partie motorkářů. Chvíli po nás přijíždí ještě další neohlášená skupina českých motorkářů. Jdeme ještě na odpolední pěší výlet do vesnice Roztoka, kde jsme byli před 5 lety na svěcení pásky při pravoslavných velikonocích. Chceme se podívat na kostelík, který se nachází téměř na konci venice. Nyní má nový modrý nátěr, typickou prosklená verandu mu zůstala. Bylo ale vidět, že kostel je v dobrém stavu a je využíván k obřadům. Na večeři si dáváme boršč a šašlik. Ubytování není na úroveň služeb drahé (10,— euro včetně snídaně), dražší jsou jídla (večere pro dva včetně piva, kafe cca 200,— UAH).
Najeli jsme 56 km a zvládli jsme odpolední vycházku do Roztoky.

Šašlik v penzionu U Leva

12. den, 6.9.2012, Pilipec - Volovec - Roztoka - Husnyj - Stavne - Velykyj Bereznyj

Předpověď počasí hlásí příchod srážek, rozhodujeme se dnes trochu potáhnout. Vyrážíme brzy ráno za mlhy, napřed stoupáme do sedla nad Volovec a výškové metry ihned ztrácíme sjezdem. Za Volovcem opět stoupáme do sedla. Toto sedlo si pamatujeme i z předchozí návštěvy, opět je zde poměrně živo. Následuje další táhlý sjezd a rovinatější úsek až za vesnici Ždeněvo. Cesta se začíná postupně zvedat a povrch začíná být stále rozbitější. Ve vesnici Roztoka již asfalt téměř není, navíc cesta stoupá do sedla. Jízda je dost náročná, Katka to vzdala a raději tlačí kolo. Sjezd není o moc příjemnější, vzhledem k rozbitému povrchu jsme dost povrchu jsme dost vytřepaní. Naproti nám je vesnice Husnyj s dřevěným kostelíkem, vypadá krásně. Pod vesnicí cesta vede podél potoka, využíváme jednoho pěkného místa k odpočinku a koupeli.
Na hlavní cestu se dostáváme ve vesnici Užok, kde je další kostelík. Konečně zachovalý dřevěný kostel, šindelová střecha, žádná veranda. Ve Volosjance si dáváme oběd a jedeme dále. Cesta zde mírně klesá podél řeky, jede se dobře. Pouze krátce se zastavujeme ve vesnicích s kostelíky. V této části jsou kostely ve vesnicích Kostryno a Siľ. Kostelík v Kostrinu je pěkný, s šindelovou střechou, v Siľu má však kostel částečně plechovou střechu, drobnými úpravami se špatným výsledkem prošel i hlavní vstup.
Místo na spaní jsme našli u řeky těsně před vesnicí Zabriď. Najeli jsme 103 km, dnes to byla v podstatě přesun ke slovenským hranicím.

13. den, 7.9.2012, Velykyj Bereznyj - Ubľa - Kalná Roztoka - Humenné

Ráno mrholí. Předpověď počasí bohužel nelhala. Stan balíme mokrý, ve Velkém Berezném se před deštěm schováváme v kavárně a dáváme si kafe. Náš původní plán byl dnes navštívit několik dřevěných kostelů na slovenské straně a dojet na Zemplínskou Šíravu. Zde jsme chtěli přespat a další den dojet do Humenného na rezervovaný vlak. Plány však měníme, jedeme pouze přes jeden dřevěný kostelík v Kalné Roztoce do Stakčína a poté pokračujeme do Humenného. Kostelík je pěkný, v přilehlé zvonici právě vyměňují zvon. Vnitřek kostela je pokrytý freskami. Před Stakčínem překonáváme poslední sedlo na naší cestě. V Humenném přesouváme rezervaci jízdních kol na dnešní den. Máme spoustu času, v Humenném si dáváme oběd a poté se jdeme podívat na místní skanzen (vstupné 2,— EURA), který je v těsné blízkosti centra. Prohlídka skanzenu zabere přibližně dvě hodiny, v areálu je několik domů z okolních obcí i dřevěný kostel.
Vlak nám jede večer (rychlík Šírava), naštestí je to přímý spoj a nemusíme přestupovat. V Těšíně jsme kolem půl třetí ráno, doma jsme po třetí hodině ráno.

Doprava

Tam i zpět jsme jeli přímými rychlíky Šírava s povinnou rezervací místo pro kolo. Tento způsob jsme zvolili, abychom měli jistotu že s přepravou kol nebude problém. Z Českého Těšína jsme odjížděli v 3.15, v Košicích jsme byli v 7.45. Pro zpáteční spojení jsme využili spoj z Humenného (19.40) do Českého Tešína (02.38). Cesta tam i zpět proběhla bez problémů, kola byla v poštovním voze, brašny jsme měli s sebou v kupé.
Dvakrát jsme se přepravovali vlakem v Rumunsku. První spoj ze Satu Mare do Baia Mare byl rychlík, který podle jízdního řádu nebyl určený pro přepravu kol. Naštěstí se nás ujal snaživý železničář a přepravu kol nám domluvil s průvodčím ve vlaku. Průvodčí za přepravu nic nechtěl. Kola jsme vměstnali do uličky.
Druhý spoj byl osobní vlak z Vișeu de Jos do Sighetu Marmației. Zde nebyl s přepravou kol žádný problém, za kolo jsme zaplatili 5,— ROL. Za přibližně stejný úsek cesty jsou velké rozdíly v ceně mezi rychlíkem (17.40 ROL) a osobním vlakem (7.30 ROL). Kvalita vlaků byla dobrá, rychlík byl srovnatelný s našimi vlaky.

Ubytování

Pokud podmínky a počasí dovolili, snažili jsme se využít noclehu ve stanu. Jinak jsme si našli levné ubytování. Pod střechou jsme spali čtyřikrát, jednou jsme spali v kempu. Ostatní noclehy byly pod stanem. Ceny za ubytování jsou akceptovatelné, úroveň ubytování je různá. Soukromé penziony jsou pěkně vybavené, turbáza Terebla byla zanedbaná (ale jedna noc se tam dala přežít).

Jídlo

S sebou jsme měli turistický vařič s ešusem, brali jsme si ho hlavně na ranní přípravu čaje. Jako železnou zásobu kdyby jsme měli problémy s jídlem jsm s sebou vzali asi 3 polévky a dvoje těstoviny s omáčkou. Použili jsme jednu polívku, jinak jsme si jídlo kupovali a na oběd jsme se někde stavili. Na snídani jsme si vždy koupili čerstvé pečivo, během dne jsme si někde dali oběd, stavili jsme se na kafe, sušenky a zmrzlinu. Na večeři jsme si většinou koupili pečivo, občas jsme se někde stavili.
Ceny jídla jsou na stejné, většinou však nižší úrovni než u nás. Vést s sebou jídlo není opodstatněné. Nabídka v obchodech je dobrá, neměli jsme problém s výběrem. V Maďarsku a Rumunsku jsou standartem supermarkety srovnatelné sortimentem s našimi, pro Zakarpatskou Ukrajinu jsou typické malé obchůdky se základními potravinami, které se nacházejí ve větším počtu v každé vesnici. V takovém typickém Uükrajinském obchůdku velikosti obývacího pokoje točí pivo a kvas, vaří kávu, prodávají sušenky na váhu, jsou zde základní potraviny (pečivo, mléčné výrobky, uzeniny, sýry, …), potřebné drogistické zboží, hrnce, troby ke kamnům a pochopitelně spousta alkoholu. člověk si určitě vybere na co má zrovna chuť. V exkluzivních krámcích nenajdete pokladnu, zato je na stole klasické kuličkové počítadlo. Tyto obchůdky jsme měli nejraději, kam se na tu krásu hrabou supermarkety.

Silnice a cyklostezky

Kvalita silnic je pochopitelně nejlepší v Maďarsku. Zde také narazíte na cyklostezky, které jsou většinou vedeny podél komunikací. Jedná se zatím pouze o krátké úseky, mnoho stezek bylo ve výstavbě nebo bylo hodně nových. Na internetu se dají najít mapy cyklostezek. Bohužel úseky nejsou ucelené a nedá se tak jet delší dobu po jedné cyklostezce.
V Rumunsku na cyklostezku nenarazíte, silnice mají alespoň asfaltový povrch, i když některé úseky jsou dost rozbité. Ale je to asfalt.
Na Ukrajině jsou asfaltové komunikace v jižní části, jakmile se dostanete do odlehlejší části v závěru údolí, asfalt se vytrácí a cesta se mění na tankodrom. I asfaltové úseky jsou rozbité, nehraje se zde na jízdo po pravé straně silnice, jezdí se prostě tam, kde se dá projet. V některých úsecích jsme téměř stačili autům, které objížděly jednu díru za druhou. Díry neobjíždí Zily plně naložené dřevem, po projetí takového monstra chvíli trvá než se usadí prach. Na nejhorší cestu jsme narazili za Usť Čornou do Komsomolsku (Německé Mokré), v Siněvirském národním parku cestou do vesnice Svoboda a mezi vesnicemi Roztoka a Husnyj. Tyto cesty byly již štěrkové, místy s hlubokým a měkkým štěrkem popř. většími kameny.

Mapy a průvodci

V Maďarsku a Rumunsku jsme používali průvodce z řady Rough Guides. Měli jsme mapy vytištěné z internetu, popř. okopírované mapy z informačních center, které jsme si přivezli z předchozích návštěv.
Na Ukrajině jsme používali průvodce Ukrajinské Karpaty z nakladatelství Sky, který se jako jedinný zabývá pouze oblastí Zakarpatské Ukrajiny. Průvodce je podrobný a papisuje i turistické značení po Poloninách, které je zde vyznačeno díky českým dobrovoníkům a organizacím. Jako mapu používáme stále naši starou mapu Zakarpatské Urajiny v měřítku 1:200 000. Výřezy z této mapy jsou i součástí výše uvedeného průvodce, ale v průvodci se v mapě špatně orientuje.

Náklady na cestu pro dvě osoby

Pojištění	513,— Kč
Jídlo z domu	100,— Kč
Jízdenka City Star Český Těšín - Košice	1 425,— Kč
Místenky a jízdenky pro kola	90,— Kč
Utracené peníze (jídlo, vlaky, ubytování)	7 250,— Kč
Celkem (2 osoby)	9 378,— Kč

Autor: Roman	Počet zobrazení: 3940 x
Vloženo: 13.1.2013	Upraveno: 24.10.2013